Zatímco jedni řeší možnost uzákonění volebního práva od šestnácti let, jiní by chtěli podmínit možnost zúčastnit se voleb inteligenčním testem, přičemž hranice zabezpečující volební právo může kolidovat mezi 90 a 110 body.
Hned v úvodu by bylo dobré uvést věci na pravou míru: Novinář a publicista J. X. Doležal vyřkl onu kacířskou úvahu o volebním právu podmíněném výškou IQ v TALK TV jmenovitě v podcastu Stanislava Hrušky Standashow, čímž strhl takovou malou mediální lavinu, na kterou promptně zareagovala „Bobovize“ (youtubový pořad Jany Bobošíkové a Hany Lipovské Aby bylo jasno) a Parlamentní listy, a která se nedávno prohnala sociálními sítěmi.
Jiří X. Doležal je provokatér libující si v určitých kontroverzích, nicméně pod touto vnější maskou se skrývá mimořádně bystrý a trefně reagující publicista a obecně velmi vzdělaný a přemýšlivý člověk. Výše zmínění to vědí, ale proč si nechat ujít příležitost obrátit vyřčenou nadsázku proti někomu, kdo do jisté míry hájí establishment, respektive s gustem šije do „mediálního hnoje“, který dle jeho (i mého) soudu reprezentují zmíněná média a pořady? Nikdo soudný pochopitelně nepřemýšlí o tom, že by se takový návrh byť jen diskutoval. Doležal se pouze způsobem sobě vlastním zamýšlí nad tím, co se stane se světem či státem, jehož chod ovlivňují, či přímo řídí – nekorektně řečeno – hlupáci.
Ve zmíněném podcastu se tato problematika probírala v souvislosti s tehdy plánovanou demonstrací organizovanou stranou PRO Jindřicha Rajchla, kterého Doležal vnímá jako potenciální hrozbu, protože vzdělaný a chytrý právník evidentně umí mobilizovat asi hodně široké spektrum občanů, které mimo jiné spojuje neochota či neschopnost analyzovat informace a názory a přemýšlet o nich. Je zřejmé, že jde o jedince naopak náchylné věřit dezinformacím, propagandě, odmítající uznávat skutečné autority a lidi, kteří se tudíž nechají snadno zfanatizovat a tím pádem i ovládat. Na základě osobních zkušeností si myslím, že se často jedná o lidi osobně nespokojené, frustrované a také ty, kteří se pohybuji na hraně či za hranou funkční negramotnosti.
Funkční negramotnost je zcela jasně definovaná sociologická kategorie (můžete si o ní něco přečíst třeba zde nebo zde) a týká se zhruba 16% naší dospělé populace. Funkční negramotnost není přímo měřená výškou IQ, ale souvisí s ní. Standardně měřený inteligenční kvocient také zdaleka není jediným kritériem inteligence, a už vůbec nevypovídá nic o charakteru a morálce člověka, nicméně funkčně negramotní lidé jsou těmi, které prioritně vyhledávají všemožní „šmejdi“, ale také ambiciózní „političtí podnikatelé“ (což může být v zásadě totožné, protože principiálně není rozdíl mezi podvodně prodávanými hrnci a podvodnými ideologiemi), neboť negramotnost, a to jakákoli, nevylučuje způsobilost k právním úkonům a volební právo.
S notnou dávkou nadsázky tak lze vytvořit teoretický model voleb, kterých se na základě nějaké mobilizace zúčastní všichni funkčně negramotní (což je oněch cca 16%) a volební účast bude třeba 30%. To by byl jistě problém, ale i ve zcela reálné situaci může taková skupina dostat do Parlamentu naprosto absurdní politický subjekt, kterýžto se může účelově spojit s méně absurdními či dokonce i zaběhlými politickými stranami. Nevím, jak vám, ale mně přijdou v tomto kontextu slova J. X. Doležala v rovině nadsázky velmi trefná.
Tento článek nenabízí žádná řešení ani východiska. Mohu jeho prostřednictvím jen apelovat na ty funkčně gramotné, aby tuto svoji schopnost využívali i ve vztahu k politice, ideologiím, cizím názorům a informacím. Stát má skrze vzdělávání a sociální programy usilovat o maximální snižování procenta funkčně negramotných občanů a funkčně gramotní občané se nesmí zříkat své odpovědnosti, kterážto se netýká jen elit, ale každého z nás. Nikdo už neomezí volební právo (spíše to bude naopak, což mně osobně nepřijde moudré), ale nic není ztraceno, pokud budou v zemi převažovat gramotní, vzdělaní a přemýšliví lidé, kteří se takto budou i prezentovat.
