Z té hory se lze dostat různými způsoby. Některé jsou relativně bezpečné, jiné záludné, ale vždy je ve hře kondice sestupujícího. Masnerova cesta je, pominu-li skok ze skály, cestou nejkratší a na první pohled nepůsobí nebezpečně.
Brdské historky II.
Úskalí sestupu Masnerovou cestou
Úvod tohoto pojednání asi evokuje velehorské drama, a to i s ohledem na toho Masnera, který může připomínat nejznámějšího himalájského tygra Reinholda Messnera. Ve skutečnosti bude řeč o zkratce, která vede z kopce Skalka do Mníšku pod Brdy, respektive o cestě ze zahradního občerstvení, které se již řadu let nachází v horní části stejnojmenného barokního areálu, dolů do městečka.
Název stezky, která navazuje na prastarou lipovou alej a je nejpřímější cestou ze Skalky do centra Mníšku, nese jméno člověka, který ji vyšlapal, nebo možná jen často používal či nějak jinak ji proslavil, v tom mezi znalci nepanuje úplná shoda. Na každý pád je zmíněný Masner skutečnou žijící osobou, stejně jako jeho stezka není jen přeludem, ale zcela reálnou pěšinou, byť to tak v půlnoci po dešti s dvěma promile pod kulichem nemusí nutně působit.
To sice předbíhám, ale ono je vlastně namístě začít od konce: Nedávno jsem v noci Masnerovou cestou scházel se svými dvěma psy do Mníšku a sestup se mi jaksi nevydařil, čímž jsem doplnil zdejší pestrý výčet různých kuriózních událostí. Musím konstatovat, že jsem touto stezkou scházel mnohokrát, a to i v noci, za deště i při náledí a nic se mi nestalo. Tentokrát jsme však vyplašili stádo divočáků, kteří jsou zde aktuálně zoufale přemnoženi a jejich drzost dosáhla takové míry, že už rozrývají i trávníky na mníšeckém náměstí. Připnul jsem si tedy obě své fenky nakrátko a více než stezku jsem sledoval reakce prasat. Jedno z nich se rozhodlo nás zastrašit krátkým výpadem, na což obě fenky náležitě zareagovaly.
Jelikož se to událo na nejzrádnějším místě stezky, pod kterým je příkrá suť, stalo se to, co se stát muselo. Trh osmdesáti kil živé váhy v jedné ruce s náhonem na všechny čtyři (respektive na všech osm) by neustál asi ani zmíněný Messner v dobách své největší slávy. Byl jsem vláčen sutí asi deset metrů a mám pocit, že mé tělo poznamenalo vše, čeho jsem se v pádu jen dotkl. Navíc jsem při té akrobatické kreaci (bylo to asi ono populární valentovské trojité salto s pěti vruty) ztratil i baterku, takže jsem ani nemohl sledovat projevy zadostiučinění holčiček, které byly pyšné, že zahnaly divočáky, případně úšklebky kňourů, kterým se bezděčně podařilo nočního narušitele potrestat.
Pochopitelně jsem se s touto příhodou svěřil hned přátelům, čímž jsem předešel zvídavým otázkám, kdeže jsem přišel ke všem těm odřeninám, modřinám a tržným ranám. Nikterak je to nepřekvapilo a hned jsme si společně oživili předešlé případy. Ani ne měsíc přede mnou si na téměř stejném místě zlomil kotník jeden známý, který s námi u stánku bujaře popíjel. Pikantní na tom bylo to, že z jistých osobních důvodů nebyl na svém dříve oblíbeném místě téměř tři roky. Nakonec se udobřil s majitelkou občerstvení a hned při první návštěvě byl odměněn krkolomným pádem z „Masnerovky“. Třešničkou na dortu pak bylo to, že z nepřístupného terénu musel být vyprošťován mníšeckými hasiči, čímž se tato událost stala veřejnou a do večera o tom věděl každý obyvatel Mníšku.
Další zajímavé historky přidal kamarád Pepa. Tomu se lehkomyslnost a podcenění sestupové trasy staly osudnými hned dvakrát. Poprvé se to stalo v rámci jakéhosi závodu do vrchu, tedy soutěže, kdo bude dřív z Mníšku na Skalce. „Naši furianti“ jsa posilněni destiláty se rozhodli zesměšnit tradiční závod během opačného směru, tedy, kdo bude dřív ze Skalky v aleji. Hned první reprezentant, zmíněný Pepa, skončil pod „masnerovkou“ s otevřenou zlomeninou holení kosti, nicméně, ač je to těžko pochopitelné, s kostí čnící z roztržených kalhot k nebi do cíle doběhl, čímž se stal absolutním a doživotním vítězem tohoto závodu.
Tentýž jedinec pak později, patrně, jak říkají policisté, pod vlivem psychotropních látek (my říkáme, že byl zhulenej) spadl z cesty takovým způsobem, že se zaklínil v rozsoše mladého habru a nemohl se z ní nikterak dostat. Po chvíli tedy na své vyproštění rezignoval a na stromě usnul. Zajímavé na tom je pouze to, že téměř v pozici hlavou dolů. Když se pak po blíže nespecifikované době probudil, nabyl dle svých slov pocitu, že prodělal jakousi kafkovskou proměnu a stal se netopýrem. Coby netopýr tak bez větších problémů rozsochu opustil, ale než došel do svého mníšeckého bydliště, částečně se prý vrátil do lidské podoby.
Snad každý z pravidelných návštěvníků Skalky může na požádání přispět nějakým příběhem krkolomného sestupu, případně pádu, a když ne přímo svým osobním, tak jistě nehodou, která postihla kamaráda či známého. Mohlo by se tak zdát, že právě tyto historky by měly být pádnými argumenty pro to, aby se každý, kdo se na Skalce nacamrá, vydal domů pěkně po silnici, nebo některou z méně záludných cest lesem. Možná kdekdo takové předsevzetí má, ale Masnerova cesta patrně přitahuje nějakou blíže neurčitelnou silou, která jako bludičky do bažin, láká ochmelky na kluzký chodník, z něhož je tak snadné se vrhnout do rokle.
Je-li, a málokdo z místních o tom pochybuje, Skalka opředena jakýmsi veskrze pozitivním kouzlem, je tato skutečnost kompenzována krkolomnou cestou ze svahu, která má asi návštěvníka opilého geniem loci Skalky (případně i něčím hmatatelnějším) vrátit zpět na zem, a to jak obrazně, tak někdy i doslova. Nevím, co by na to řekl Messner, ale Masner může být na svoji sestupovou trasu náležitě hrdý.
