V roce 1939 se Maďarsko a Slovensko staly spojenci nacistického Německa, nyní vyjadřují loajalitu k režimu, jenž jde v Hitlerových stopách. Tehdy to mohlo být proti vůli většiny občanů, dnes jsou Slováci i Maďaři zcela zodpovědní.
Režim Viktora Orbána, kterého Maďaři již čtrnáct let udržují u moci, je k Putinovskému režimu přinejmenším loajální, zříká se pomoci Ukrajině, s Ruskem udržuje přátelské styky, čímž fakticky oprávněnost napadení akceptuje. Těžko postoj Maďarska jinak interpretovat, protože Ukrajina je na pomoci Západu životně závislá a její porážka a návrat pod ruskou nadvládu by znamenal počátek nového uspořádání postsovětské Evropy či Evropy jako takové. To evidentně Orbánovi a jeho voličům, což je majorita maďarského obyvatelstva, evidentně nevadí.
Nedlouho po parlamentních volbách se velmi podobně počíná chovat i Slovensko. Vítěz voleb Robert Fico svými postoji k Ukrajině a k Rusku nikterak nepodvádí své voliče, jen naplňuje to, co před volbami prohlašoval a co sliboval. Opět z toho nevyplývá nic jiného, než že většina Slováků nemá problém s porážkou Ukrajiny a tím se zásadním posílením vlivu Ruska v regionu i v celosvětovém měřítku. Pokud je Fico schopen veřejně prohlásit, že Ukrajina není suverénní stát, stojí za úvahu, je-li ještě Slovensko stejně jako Maďarsko vojenským spojencem a partnerem.
Můžeme sice vzít v potaz skutečnost, že různé rétorické projevy zmíněných státníků, potažmo politiků jako takových, není vždy nutné brát doslovně a vážně, ale je jisté, že tito vůdci se radikálními výroky obrací ke svým voličům, kteří taková slova evidentně akceptují, případně jim mluví z duše. V kontextu všech hrůz 2. světové války je těžké zpětně pochopit sympatizanty hitlerovského Německa. V reálném čase však mohli mít a jistě i měli lidé v Německu i jinde ve světě v mnoha ohledech jiný náhled, imponoval jim charismatický a dominantní „führer“, který naplňoval jejich ekonomické nebo xenofobní (třeba antisemitské) zájmy a možná se i dokázali ztotožnit s jeho představami o uspořádání světa.
Memento světových válek patrně už není dostatečně silné a mnozí lidé jsou asi nepoučitelní. Důvěře a mnohdy i zjevné adoraci se těší vůdce, jehož imperiální představy se od těch Hitlerových příliš neliší, a metodika vyvolání válečného konfliktu je prakticky totožná. Hitler toužil po Velkoněmecké říši a světovém dominátu, Putin touží obnovit Svaz se svými satelity a tím i ztracený celosvětový vliv. Hitler po upevnění moci v Německu napadl své slabší sousedy, přičemž správně vsadil na zbabělost jejich mocnějších spojenců. Putin učinil totéž a aktuálně se opět hraje o to, jestli se demokratický svět diktátorovi postaví, nebo v bláhové touze po míru bude Ukrajina obětována stejně, jako kdysi Československo.
Nejen Maďarsko a Slovensko, ale každý stát a v něm každá politická síla a každý člověk, který má skrze svůj hlas možnost politiku ovlivňovat, a používá ho k podpoře Ruska, se stává příslušníkem oné páté kolony, tedy někým, kdo je posléze vnímán jako kolaborant, což platí pro jednotlivce, komunitu, politickou stranu i stát. Je z mého pohledu velmi smutné, jak sobecké a nacionální zájmy, aktuální antipatie a emoce zatemnily mozky lidem (třeba většina Slováků přeje vítězství Rusku), kteří mohou být ve svých osobních životech dobří, ale na základě svých slabostí a morální nedostatečnosti se přidávají na stranu zla. A právě o hlasy těchto lidí se aktuálně v Evropě i v USA bojuje. Počiny maďarských a slovenských politiků jsou ukázkou toho, jak to dopadá, když je tento boj dočasně prohraný.
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/slovensky-paradox-nacionaliste-vzhlizeji-k-budapesti-libi-se/r~10b76be05c5e11eea25a0cc47ab5f122/
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-slovensko-ukrajina-valka-invaze-premier-robert-fico-suverenita-statni-navsteva.A240123_170317_zahranicni_dtt
