Šílené devadesátky?

V rámci aktuální retrospekce nastartované kriminálním seriálem Devadesátky by si ti, kteří tu dobu nezažili, mohli myslet, že se jednalo o časy naprosto absurdní. Je to dané úhlem pohledu, ale mně se v těch devadesátkách líbilo.

Při jakémkoli hodnocení uplynulé doby je třeba vždy vzít v úvahu subjektivní vnímání hodnotitele, tedy jeho tehdejší věk a životní situaci, a to i s ohledem na aktuální situaci a jeho aktuální věk. V polovině 90. let mi bylo třicet, což bylo, hledím-li do těch časů, samo o sobě pozitivní. Založil jsem v té době rodinu, a přestože jsem se musel ohánět, abych ji dobře zabezpečil, byla to už jen z tohoto důvodu pro mě doba radostná.

Hezké vzpomínky mám i z doby předešlé, a to nejen z období sametové revoluce, která mě zastihla coby studenta, ale i z let vrcholící normalizace, ve kterých jsem vyrůstal. Měl jsem na vzdory politickým a společenským poměrům krásné a spokojené dětství i dospívání. Na základě takového fokusu svým způsobem chápu i ty, kteří velebí dobu, která z obecného hlediska byla spíše tragická. Řekl bych, že se při prezentaci historie někdy poněkud zapomíná, že i v těch bídných a nesvobodných časech si lidé prožívali své všední životy, a byli mnohdy šťastnější než posléze v dobách obecně daleko lépe hodnocených.

Stejně jako těch čtyřicet let po roce 1948 nelze zúžit jen na nespravedlnosti, procesy, perzekuce, lágry, sovětskou okupaci a následný ubíjející normalizační proces, nelze ani ony devadesátky vnímat jen jako nějaký krimiseriál, ve kterém figurují bývalý veksláci, zbohatlíci, gengstři, nájemní vrazi a jiní lumpové všeho druhu. I v této době si docela normální lidé žili své normální životy a všechno výše zmíněné bylo pro většinu z nás docela cizím světem. Tento svět, lepe řečeno spíše polosvět je s odstupem let jistě zajímavým a lákavým materiálem pro knihy a filmy, ale nejsem si jistý, jestli úplně vypovídá o době jako takové.

Počátek devadesátých let se nesl v přetrvávající euforii z nabyté svobody, mohli jsme náhle cestovat, podnikat a říkat, co si myslíme. Svoboda a demokracie jsou ale, jak známo, snadno zneužitelné, a tak totalitní řád vystřídal všemožný liberální neřád. Řekl bych, že odnepaměti do dnešních dnů se lidé dělí na ty, kteří jsou pro řád ochotni něco ze svých svobod obětovat, a na ty, kteří jsou kvůli svobodě ochotni zkousnout větší či menší projevy neřádu. Je to pochopitelně škála, která se v čase i v konkrétní situaci mění, ale jelikož se řadím spíše do té druhé kategorie, nahlížím na devadesátky spíše jako na období svobody než jako na období všech jejich negativních důsledků.

Nestýská se mi po Jonákově Discolandu, mafiánských taxikářích od Thorgesu, bordelech na každém rohu, podvodnících kuponové privatizace, šílené módě ani po směsici toho největšího póvlu, který jsme nadšeně importovali v domnění, že to je ta pravá západní kultura. Stýská se mi spíše jen po světě daleko méně sešroubovaném obludným systémem vyhlášek, nařízení, předpisů a norem. Světě, který nebyl ještě poznamenán fatální ztrátou soukromí a odosobněním, které přinesla „elektronická doba neživých médií a sociálních sítí“ měnící reálné lidské kontakty a kontakt se světem na iluzi blízkosti, iluzi sdílení a reality show.

Netrpím frustrací, že se vše po sametové revoluci mělo vyvíjet úplně jinak, a vnímám i skutečnost, že mnohé z toho, co se mi na dnešní době nelíbí, je stejně jako v dobách minulých součástí nějakého evolučního procesu, který absorbuje vědeckotechnický pokrok a všemožné společenské elementy. Žádná doba se již nevrátí, ale každý se může pokusit ponechat si ze svých minulých dob to, o co nechce být ochuzen. Ne vždy je to možné, ale za pokus to vždy stojí. Moje devadesátky byly totiž docela fajn.