Regrese

Bylo to takové setkání s racionálním iracionálnem. Toto je první povídka ze souboru "Půlnebí & půlpeklí". Další zde budu uveřejňovat každý týden do vyčerpání zásoby nebo čtenářů.

Je březnové ráno a po na silnici ze Šternberka do Domašova nad Bystřicí, která se klikatí přes jeden z vedlejších hřebenů Nízkého Jeseníku, se řítí velký tmavý automobil se čtyřmi muži. Bude krásný jarní den. Jaro je ovšem jen v údolích, na hřebenech ještě zima úspěšně vzdoruje. Celá posádka vozu je v dobrém rozmaru, jen dva pasažéři neparně přemáhají nevolnost po prohýřené noci. Jeden z nich, vysoký zrzavý muž, měl řídit, ale ráno na parkovišti před hotelem na to nebylo ani pomyšlení, nebylo ani třeba zkoumat hladinu zbytkového alkoholu. Druhý z obdivovatelů šternberského nočního života se též řízení dobrovolně zřekl, a jelikož i třetí pod jakousi záminkou odmítl, byla dnešní volba šoféra jasná. Ta volba padla na mě. Vůbec se mi řídit nechtělo, přestože krátká cesta po solidní a nepříliš frekventované silnici nepředstavovala žádnou nepříjemnost.

                Byli jsme všichni čtyři na služební cestě, která měla spíše charakter rekreace. Měli jsme za úkol pro naši firmu analyzovat technologický stav již nějaký čas zavřené sodovkárny a hlavně kvalitu minerální vody z vrtů, které byly na pozemcích závodu. Vystupovali jsme tady v podstatě v utajení, protože nebylo žádoucí, aby bylo předčasně prozrazeno, kdože vlastně má o zchátralý podnik zájem.

                Vyrazili jsme tedy toho rána a než trasa dospěla až na nízký hřeben, počáteční nechuť byla tatam.  Jel jsem rychle, snad proto, abych potrestal ty své spolujezdce, kteří s žaludkem na vodě pomalu střízlivěli.  Auto však sedělo na vozovce jak přibité a cesta probíhala bez nejmenších problémů. Náhle se však ve vycházejícím slunci na horizontu proti mně cosi zalesklo, auto vjelo na namrzlou plochu a já zcela chybně začal prudce brzdit. Vůz se sklouzl do smyku a počal se pomalu ale neovladatelně otáčet kolem své osy. Vše se začalo točit s ním: stromy, louka, paseka, stráň, skála a pak, když už to vypadalo, že auto zůstane na silnici, přišel náraz a s ním zásadní změna, z horizontální rotace proti směru hodinových ručiček se stala rotace vertikální: střecha, bok, podvozek, druhý bok, střecha… A nastala ještě další změna, jak doposud vše probíhalo bláznivě rychle, teď jakoby na všechno bylo dost času. Náhle byl prostor uvažovat o příčinách této situace, přemýšlet, zdali jsou pasažéři na zadních sedadlech připoutáni a zvažovat, kam až se asi auto ve svých přemetech dostane. Vše probíhalo až neuvěřitelně pomalu, takže se zdálo již nemožné, aby měl vůz ještě dostatek energie na další otáčku, avšak měl ji a sráz se vzrostlými buky se nebezpečně blížil. Pak náhle nic, nastala tma jako při promítání ve starém kině, film vzpomínky se na nejnapínavějším místě děje přetrhl…Pak se však obraz znovu rozpohyboval, jakoby se neviditelnému promítači podařilo pásek slepit, jen přelep obou roztržených konců je příliš dlouhý, část filmu chybí. Čas se teď vrátil do svých obvyklých mezí, všichni poněkud komplikovaně vylézají z auta, které se zastavilo pár metrů od srázu v pozici pro tento dopravní prostředek běžné. Pasažéři jsou sice trochu potlučeni, ale navzájem se ujišťují, že jim nic není. Nikdo opravdu není vážněji zraněn, ale všem dochází, že není bezpečné stát u vraku auta a tak odbíhají k silnici, řidič jen v ponožkách.

~

Je listopadové dopoledne a já sedím na pohodlné židli v malé, útulné, podstřešní místnosti na pražském Žižkově. Mám zavřené oči a již poněkolikáté vyprávím příběh  točícího se vozu půvabné asi čtyřicetileté dámě. Místnost je příjemně vytopena, já mám však na ramenou deku, ale stejně se třesu zimou. Jsem totiž ve svých vzpomínkách právě na hřebenu Nízkého Jeseníku, je březen a nemám boty…

Absence jednoho řidiče v rodině není žádná katastrofa, ale muže, otce, manžela a zvláště manažera velké firmy tato indispozice do značné míry hendikepuje. Snad pod tlakem této skutečnosti jsem přistoupil na něco, co bych jinak považoval za absurdní žert. Šel jsem na konzultaci s čarodějnicí. Od počátku našeho vztahu s Hedvikou jsem se začal stýkat s komunitou lidí, kterým, ač zdánlivě vypadali docela normálně, asi strašilo ve věži. Tak jsem to, po uši zamilován, s úsměvem komentoval. Hedvika do jejich komunity úplně nepatřila, ale řekl bych, že to byla jen otázka času, kdy jejich lákání podlehne. Každý týden kupovala nové esoterické tituly, plánovala opakování numerologického školení, vykládala si tajně taroky a točila kyvadélkem před každým vážnějším rozhodnutím. I našemu osudovému setkání dávala jakýsi nadzemský rámec. Nutno říci, že mi to přišlo u ní roztomilé, ale dost možná, že by mi v té době přišla roztomilá i každá její jiná činnost nebo názor.  Už jsem měl v té době přečteno Eccovo Fockoultovo kyvadlo a náhle jsem, zcela v rozporu s dřívějším přesvědčením, zjišťoval, že komunity „ďáblíků“ si v tomto románu autor patrně nevymyslel, že zcela reálně existují. V Miláně stejně jako v Praze. Postupně se Hedvika od svých čarodějů a čarodějek poněkud odpoutala, ale v době této mé první seance to na to zdaleka nevypadalo. 

                Před jednou takovou terapeutkou jsem tedy toho podzimního dne seděl a mé vyprávění stále zadrhávalo v okamžiku, kdy se auto ještě převrací a vzpomínka se přerušuje. Něco tam je, nebo lépe řečeno, něco tam není, něco tam prý není v pořádku. Rozumové vysvětlení je prosté, krátká ztráta vědomí, stres a z toho vzniklý zdánlivý časový posun. Ona dáma však má asi na ona rozumová vysvětlení jiný názor, a proto stále nabádá k dalšímu návratu do toho okamžiku. Již poněkolikáté převyprávím stejnou situaci, ale vše se jen strojově opakuje. Čarodějnice mě vybízí, abych se rozpomněl na nějaké detaily, třeba na to co mám na sobě, a jak vypadám.

                Bylo mi před touto seancí vysvětleno, že jediným způsobem, jak se zbavit strachu z řízení, je regrese, že zkušený odborník dovede v tom okamžiku návratu do problémové situace, ten problém odblokovat. Něco jsem si o tom přečetl a regrese mi nakonec nepřišla ani jako žádná čarodějná metoda, a když jsem byl ubezpečen, že ona odbornice není žádná samozvaná vědma, ale vystudovaná psycholožka, neměl jsem žádný rozumný argument terapii odmítnout  

                Snažil jsem se tedy ze všech sil vstoupit do té vzpomínky a náhle se mi to začalo i dařit. Pomalu jsem získal pocit, že se na sebe dívám přes tmavé kouřové sklo vozu. A už se vidím docela jasně, ale trochu mne mate, že vypadám poněkud jinak než v době havárie, mám bílou košili s jakýmisi krajkami a vlasy mám dlouhé a vlnité tak, jak jsem je kdysi nosíval jako student.  Pocit chladu stále sílí, snažím se vybavenou vzpomínku uchovat, zkouším to znovu a znovu… Je to docela překvapivá zkušenost, vzpomínky se mi obyčejně nesnaží uniknout. Čím více se však obraz za sklem vyjasňuje, tím více se mění moje podoba. Už to vlastně ani nejsem já a tmavé sklo nepatři k autu, ale k dalším barevným sklům, která zdobí průčelí jakési verandy. Do fragmentů vzpomínek na otáčející se vůz se postupně mísí jiné pády a rotace, známé i neznámé.   Kutálím se ze známého zasněženého svahu jako malý kluk, válím sudy po travnaté stráni s jakousi dívkou, řítím se v kotrmelcích po horské suti, točím se na centrifuze, padám v přemetech ze skalnatého svahu… zděšený otevírám oči…

                Seance končí, jsem zcela vyčerpán a diagnóza je patřičně tajuplná: Nevracet se, regrese nepodstupovat, nepátrat, máte duši zatíženu více, než byste dokázal unést.

Byla to pro mne velice zvláštní situace. Setkání s iracionálnem. Ovšem s „racionálním iracionálnem“, ne s banálními horoskopy, či číselnými hrátkami numerologů. Vzpomenul jsem si na něco, na co jsem si sám bez pomoci vzpomenout nedokázal, na detaily patřící ke zcela konkrétní události, ale také na něco, co se podobalo zmatenému snu. Bylo to pro mě v té době stejné, jako uvěřit, že čerti a Mikulášové chodící v ulicích 5. prosince jsou opravdoví. Druhý den po terapii jsem však ráno nasedl do auta a v klidu odjel do práce.