Chcete se osamostatnit? To by se vám tak hodilo, cypi! Referendum byste si chtěli uspořádat? Jen si to zkuste! Pošleme na vás „pohotovostní pluk VB“, jako to udělali ve Španělsku. A ve fotbale vám to nandáme taky.
Jasně, Morava není Katalánsko, nemá stejný status, a věřím, že Moravané, Slezané (tím méně Laši) nepřemýšlí o autonomii, a o nezávislosti už vůbec ne. Pokud je to někdy někým zmiňováno, že je to recese, případně výroky nějakých blouznivců. Chci však takovou hypotetickou situaci použít pro představu, co se děje ve Španělsku. Takže dejme tomu, že by se Morava trhnout chtěla (Slezsko a Lašsko by řešilo svoji autonomii až s nezávislou Moravou) a ten proces už nějakou dobu trval. Někde v povodí Moravy či Odry by se vylíhnul charismatický a výřečný lokální patriot, který by poukazoval na slavnou historii Moravy, tedy na Velkomoravskou říši, Markrabství moravské a Böhmen und Mähren se zvláštním zřetelem na to „und“.
Centrální pražské vládě by bylo vysvětlováno, že Moravané trpí pragocentrismem, že severní část Moravy přeci zásobuje celou zemi černým uhlím a jižní část bílým a červeným vínem. Bylo by deklarováno, že Brno se nejen zcela vyrovná Praze, ale v mnoha ohledech ji i předčí. Každý také musí vidět, jak se na Moravě rodí při menším počtu obyvatel více osobností, a že aktuální stav 1. fotbalové ligy, kdy horní polovinu tabulky okupují (kromě Olomouce) české týmy a v dolní polovině živoří (kromě Boleslavi) moravské celky, je jasnou ukázkou toho, jaká se děje nespravedlnost.
Katalánsko, abych už nadobro opustil onen tuzemský příměr, má svoji svébytnou historii, což ovšem není v pestrých evropských dějinách ničím výjimečným, ba právě naopak. Tu historii reprezentuje Aragonské království, na jehož historickém území jsou dnes autonomní oblasti Aragonie a Katalánsko. V Katalánsku se částečně mluví katalánštinou, která je výrazněji odlišnější od španělštiny, než třeba moravské dialekty i slovenština od češtiny. Všichni obyvatelé však mluví, píší i čtou španělštinou (ti gramotní, což ledaskde ve Španělsku není tak samozřejmé jako u nás). Je to jedním z důsledků Frankovy diktatury, která tvrdě potírala separatistické tendence různých španělských regionů. Autonomie Katalánska, stejně jako dalších šesti autonomních oblastí, je poměrně rozsáhlá a dala by se přirovnat k podobě Slovenska v dobách společné federace.
O co tedy Kataláncům jde? Jelikož čerpán pouze běžných veřejných zdrojů a žádného Katalánce osobně neznám, mohu uvádět pouze to, co je obecně deklarováno. A není toho mnoho. Dalo by se to shrnout do konstatování: my jsme Katalánci a chceme mít samostatný stát a basta. Dá se však domyslet, že důvody mohou být třeba i ekonomické, protože Katalánsko s aglomerací Barcelony je velmi vyspělou a ekonomicky silnou částí Španělska, toho Španělska, které nás ve své centrální části může překvapit nečekanou zaostalostí. Katalánci tak zjevně nechtějí dotovat zaostalé a ekonomicky neproduktivní části Španělska, které celkově navíc není v nikterak dobré hospodářské kondici. Z tohoto pohledu se dá do jisté míry chápat postoj centrální vlády. Katalánsko může spustit řetězovou reakci, na jejímž konci budě několik prosperujících samostatných států, a zbytek Španělska bude odsouzený existovat v podobě rozvojové země.
Vraťme se však k referendu, které je obecně problematickým principem všude tam, kde není kdovíjaká politická kultura a také tam nejsou jasné, pevné a neměnné základní meze příslušného státu. Tento zdánlivě nejdemokratičtější nástroj může být naopak nejjednodušeji zneužit kýmkoli, kdo v danou chvíli správně zahraje na emoce občanů. Říkám si, jak by dopadlo referendum, kdyby se na jeho základě před lety dělilo Československo. Ono totiž, ať už by dopadlo jakkoli, tvrdě by rozdělilo tu společnost, ve které by probíhalo. Takhle jsme si mohli zanadávat na Klause a Mečiara a bylo to. Dnes jsou možná téměř všichni rádi, že je to tak, jak to je. Referendum totiž, pokud nemá jeho předmět zcela dominantní podporu (nebo odpor) hlasujících, vytváří stav konfliktu, který je daleko osobnější, než, když rozhodnutí padne prostřednictvím hlasování politické reprezentace, byť demokraticky volené i s ohledem na problematiku referenda. Referendum, jehož výsledek se ukáže jako chybný, což se může stát snadno, jelikož je to často hra emocí, se dá jen velmi těžko nějak napravit novým referendem, protože stav, kdyby referenda neustále napravovala referenda minulá, by nutně vedl ke kolapsu dané země.
Nabízí se tak otázka, co má vlastně udělat stát, jehož část se referendem chce osamostatnit? Těžko říci, ale docela jasno mám v tom, co dělat nemá. Nemá násilně referendu zabránit, střílet po vlastních občanech gumovými projektily a mlátit ženy a sotva odrostlé děti pendreky. Kromě toho, že to není principiálně správné, tak je to také zcela kontraproduktivní. Vzbudí to pouze nenávist, a to i u těch, kteří byli do té chvíle loajální a také u mnohých, kteří nejsou přímo zainteresování, ale jejichž hlas se promítne do čehosi, čemu říkáme veřejné či světové mínění. Banálně řečeno, Real Madrid prohrál s FC Barcelona, i když ji zdánlivě porazil. Prohrál kontumačně, protože ukazatel skóre udává mimo jiné skoro devět set zraněných hráčů.
