Všechny krize, co jich na světě bylo, nikdy nezpůsobil jediný člověk, a pokud ano, tak ho daná společnost musela nejdříve „stvořit“ a pak „živit“. Příčiny krizí jsou tak celospolečenským fenoménem, a nikoli vinou jediného subjektu
„To, čemu jsme si zvykli říkat krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledků tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější, než lenošení a mrhání. Je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“
To jsou slova Tomáše Baťi pronesená bezmála před sto lety. Nemyslím si, že by se na platnosti této úvahy něco změnilo.
Jakékoli hodnoty musí být něčím podloženy. Žijeme ve světě, který nabyl přesvědčení, že ony hodnoty lze vytvořit systémem levně nakoupit – draze prodat. Tento systém samozřejmě funguje, ale zapomínáme na to, že vždy je to na úkor někoho nebo něčeho. Bohatnou-li jedni, chudnou jiní. Bohatnou-li neúměrně a nepodloženě velkopodnikatelé, je zjevné, že legálně či nelegálně obrali stát o statky, které sami nevytvořili. Tvořit se nedá z ničeho. Se státem nutně chudnou ti občané, kteří jsou na prosperitě státu závislí, nebo do nich stát musí neúměrně investovat. Jedinou hodnotou, která vytváří jakékoli morální zisky, je kromě prostředků, které dává země, lidská práce, a to fyzická i duševní. Zní to jako lekce marxismu, ale ani Marx se, myslím, ve všem nemýlil.
Příklady jsou zcela transparentní. Země s nejvyšší životní úrovní jsou ty, které vlastní extrémní přírodní bohatství nebo v nich žijí pracovití lidé. Ideální je obojí. Podmínkou je v obou případech jen demokratický a obecně morální systém. Případy různých krachujících zemí, objektivně předurčených k blahobytu jasně ukazují, že jen mravný systém, který majoritně spravují a zásadně ovlivňují mravní lidé, kteří jsou schopni a ochotni společnost kultivovat, je podmínkou prosperity. Mám pocit, že jsme se dopracovali ke zcela opačnému stavu. Nekultivovanost, amorální stanoviska, bezohlednost, nesnášenlivost a všudypřítomná a permanentní orientace na hmotné statky nás dovedly k marasmu, který ovlivňuje ekonomiku a neblahá kondice ekonomiky zpětně prohlubuje společenskou krizi a nespokojenost občanů.
Je zcela zjevné, že náprava takového stavu může být jen výsledkem dlouhodobého procesu, přičemž takový vývoj je u nás asi krajně nejistý. Onu nejistotu vyvolává mimo jiné nemravná politika, kterou produkují nemravní politikové. Ti se ovšem dostali k moci a disponují volebními preferencemi na základě přání občanů. Proto je tak důležité neustále sledovat chování, výroky, počiny a názory politiků, jejich odpovědnost a zásadovost. Mám však pocit, že jsme si zvykli posuzovat politiky podle toho, jaký nám v dané chvíli přinesou osobní prospěch a zisky, jak z nás sejmou břímě osobní odpovědnosti a jak empatičtí jsou k našim okamžitým náladám. Jsme extrémně kritičtí k těm, kteří nám nemažou med kolem úst a neplní naše peněženky, a naopak jsme ochotni velebit ty, kteří neváhají nezásadovými a nemorálními postoji uspokojovat pochybné požadavky těch z nás, kteří hledí jen na své vlastní materiální či pseudovlastenecké zájmy.
Bude-li nastávající rok ekonomicky příznivější, bude to výsledkem různých makroekonomických faktorů, nikoli výsledkem nějaké společenské změny, kultivace či mravní obrody. To znamená, že budeme nadále náchylní k tomu, že jakýkoli další vnější problém nás opět přivede do ekonomických potíží, a to přesně v duchu slov Tomáše Baťi. Je patrné, že naše společnost je nemocná, protože ve zdravé společnosti nemůže většina občanů podporovat amorální populisty, vysoká procenta občanů nemohou vzhlížet k radikálům, nacionálním štváčům, natož pak cítit sympatie ke zločinným systémům a jejich představitelům. Jak jinak vnímat skutečnost, že každý osmý Čech fandí Vladimiru Putinovi a jeho počinům, jak si vysvětlit, že stejné množství lidí podporuje ty radikální strany a hnutí, které nenabízí žádná reálná řešení, ale naopak prosazují nemravnou politiku, podporují nesnášenlivost a zcela amorální přístup k většině vnějších problémů?
Nemám osobně rád nářky nad tím, v jak hrozné době žijeme. V historickém kontextu žijeme v naší zemi v požehnaných časech, době dostatku, jistot i relativní bezpečnosti, a to i přes veškeré hrůzy a katastrofy, kolem nás a někdy i u nás doma. Nechci se uspokojovat tím, že bývalo hůř a mnohde hůř je, ale naopak vzhlížím tam, kde je lépe, a dokážu si představit, jak málo by stačilo k tomu, aby i u nás po všech stránkách lépe bylo. To „málo“ je však něco, co neumí zabezpečit jeden politik ani jedna politická strana ani jakýkoli jeden jednorázový počin. Vůbec netuším, jak lze byť jen iniciovat nějaké pozitivní změny a napadají mě v tomto smyslu jen ony „otřepané“ fráze o tom, že každý by měl začít sám u sebe. Většina z nás dovede (a tím pádem v pozitivním smyslu i má) ovlivňovat jen své bezprostřední okolí. Pokud máme schopnost pokoušet se být lepšími lidmi a takto působit i na druhé, měli bychom tak činit. Kvůli sobě, kvůli svým blízkým, své zemi i světu. Množiny rodin, komunit, firem i států jsou přesně takové, jaké je jejich členstvo, a lidstvo je jen takové, jací jsou lidé.
