Venkovský buran“ asi není opakem „městského liberála“, ale výraz „vesnický konzervativec“ působí ještě úsměvněji. Na každý pád úvaha, že ohrožením svobody a demokracie jsou liberálové, je vskutku hodna tesání do kamene.
Po potřebu autorů, kteří poněkud zápasí s „cizími termity“ bych si jen dovolil objasnit některé pojmy, a to přesto, že není těžké si příslušné definice ve stravitelné formě vyhledat.
Wikipedie praví: Liberalismus (latinsky liber svobodný, liberalis svobody se týkající, svobodomyslný) je politický směr nebo také filosofický pohled, který stojí na tom, že svoboda je prioritní politická hodnota. Tato ideologie původně vznikla v 17. století v Anglii a má kořeny v evropském osvícenství. Tento výraz se různě zprofanoval, ale není žádný rozumný důvod se od této definice odklánět.
Městský liberál je tak liberál žijící ve městě, což asi může do jisté míry ovlivňovat jeho náhled na svět, ale na základních principech by se městský liberál s venkovským měli shodnout.
Opakem liberalismu je do značné míry konzervatismus.
Wikipedie praví: Konzervatismus nebo konzervativismus (z lat. conservare, uchovávat) je vedle liberalismu a socialismu jednou ze tří hlavních politických ideologií. Obecně lze říci, že charakteristikou konzervatismu je otevřená tendence bránit se (rychlým) změnám a podporovat tradiční normy. Těmi mohou v různých kontextech být: řád, autorita, tradice, vlast, rodina, náboženství, soukromé vlastnictví, hierarchizace společnosti a morálka. Protějškem konzervativců jsou liberálové, pokrokáři, rovnostáři a revolucionáři.
Nevím, jak se liší městský konzervativec od venkovského konzervativce, ale rozhodne ne tím, že by byl ten či onen v jakékoli formě hrozbou svobody a demokracie. Hrozbou oné svobody a demokracie se stane konzervativec až tehdy, když zcela zásadním způsobem překročí rámec této definice a stane se z něho fašista. Do extrému dovedeným liberalismem je pak anarchismus, který v důsledcích může být také nebezpečný, byť škodí poněkud jiným mechanismem.
Městský liberál je tak pojmem z kategorie „pražská kavárna“ či „lepšolidé“, kterými někteří lidé vyjadřují své pohrdání svými bližními s jinými názory, než mají oni, a ještě to vyšperkují, že je determinují tím, že žijí ve městě, jako by snad skutečnost, kde někdo žije, dělila lidi na dobré a zlé či hloupé a chytré.
Na závěr bych si dovolil v této souvislosti vyslovit hypotézu, že největším nebezpečím ohrožení nejen svobody a demokracie, ale i lidstva jako takového, jsou blbci, a to bez ohledu na to, jsou-li liberálové nebo konzervativci, z města či ze vsi.
