…měl jsem pocit, že jsme za odpoledne přemístili jednu ledovcovou morénu. Miloš mezitím chodil mezi květy, tu přivoněl, tu smýknul, a když jsem k němu po čase přišel s rukama vytahanýma jak gibon, poškleboval se mi…
Tenkrát na blízkém Východě III. díl, 2. kapitola: Poprvé v Tatrách
Odpoledne v Račkovej dolině mělo po bohatýrském pozdním obědě spíše jen charakter průzkumu. První, co mě pár desítek metrů za kempem zaujalo, byly rozsápané odpadkové koše svědčící o přítomnosti medvědů. Svěřoval jsem se Milošovi, že tentokrát budeme mít ohledně pozorování brtníků snad konečně štěstí. Z našeho spikleneckého rozhovoru nás vyrušil táta úzkostnou otázkou: „Kolik tak asi kilometrů tou dolinou musíme projít, abychom začali stoupat k plesům a od ples nad pásmo kleče k ledovcovým morénám, kde ty mrchy teprve žijou?“
„Tolik,“ ujistil ho Miloš, „že se to s důkladným výzkumem nedá za jeden den stihnout, budeme halt muset přespat v jedné z polozbořených kolib u ples.“
„Toho jsem se právě obával,“ poznamenal k tomu smutně otec.
Když jsme se pak za šera vrátili k našemu stanu, připadal nám téměř dokonalý. V této iluzi jsme setrvali asi do druhé hodiny noční, než začalo vydatně pršet. Kdybychom spali pod některým s hustých smrků v kempu, byly bychom patrně před nepřízní počasí chráněni lépe. Naštěstí déšť ustal ještě v noci a my se jen z části mokří probudili do krásného rána.
První celodenní výpravou jsme chtěli prozkoumat oblast do úrovně Račkových ples, tedy zhruba do 1400 m. n. m. Nad těmito ledovcovými jezery se do podkovy tyčí vrcholy vysoké hodně přes dva tisíce metrů, ty však měly být dobyty až po náležité „aklimatizaci“ později.
Velmi časně ráno jsme počali stoupat dolinou. Po několika kilometrech pochodu lesem se nám postupně začalo otevírat kouzelné panorama. Hřeben, který se jako první objevil po levé ruce, byl nižší a soustava skalnatých vrcholů končila horou, která byla z mapy určena jako Končistá. Právě tento hřeben navazuje v severozápadním směru na tu část Tater, které se říká Roháče. Po chvíli se nám otevřel pohled i na východní svahy doliny, nad kterými se zdvihal mohutný masiv Bystré, který je z doliny nepřístupný a přes něhož vede velkou oklikou cesta na majestátný Kriváň. Dolinu nad plesy pak uzavírá masiv Klinu, který, jak název napovídá, netvoří žádný hřeben a podobá se díky pravidelnému kuželovitému tvaru spíše sopce, která vyrostla na konci doliny. Není také jako jediný tvořen rozeklanými skalami, alpská louka na jeho úpatí zvolna přechází v suť, která se u vrcholu slévá v jakousi skalní čepici.
To vše jsme sledovali ze stále se zužující a stále příkřeji stoupající doliny. Cesta k plesům z kempu byla obecně hodnocena jako lehká, ale přesto tisíc metrů převýšení byla pro mé netrénované společníky aktuálně hranice jejich možností. Funěli, kleli a lapali po dechu, ale i tak jsme už kolem poledne překonali úzké sedýlko s vodopádem, od kterého to bylo kamenitým klesajícím terénem k plesům jen pár set metrů. Samotný ledovcový kotel s Račkovými plesy dodnes považuji za jedno z nejkrásnějších míst, které jsem spatřil. Připadal jsem si jako ve snu a otec, myslím, také. Miloš, který měl takových zkušeností výrazně více, se spokojeně usmíval, ale ani on se netajil dojetím nad tou krásou.
Chvíli jsme si u vodopádu před sestupem k plesům odpočinuli. Jakmile jsme se ztišili, připadlo nám, že se před námi začal promítat přírodopisný film. Na východním svahu se pásla stádečka kamzíků, na travnatých loukách kolem ples se honili svišti, směrem na Bystrou se sutí klouzal medvěd a nad tím vším v oblacích kroužili skalní orli. Ač se to zdá být dnes neuvěřitelné, nikde v dosahu mnoha kilometrů nebylo vidět jediného člověka. A to byl začátek července, neděle a téměř ideální počasí.
Teprve v oblasti ples začal také systematický lov. Typickým představitelem velkých střevlíků je zde Carabus silvestris jehož tatranský poddruh reprezentují jedinci, jejichž zabarvení má škálu od smolně hnědé, přes odstíny zelené a modré po bronzově rudé exempláře. Kromě těchto Carabusů jsme velmi brzy ulovili několik dalších druhů střevlíků, které naše sbírka doposud postrádala.
„Hele, Miloši, co ty tady vlastně budeš sbírat, žijou tu vůbec nějací tesaříci,“ napadlo mě, když jsem sledoval náčelníka, jak se jen tak poflakuje a kochá. Po cestě dolinou se Miloš statečně oháněl smýkadlem, neboť kolem cesty byla bujná vegetace a palouky plné květů, ale tady z kraťounké travičky jen tu a tam vyrůstal jestřábník.
„Žijou, žijou, neboj, neboj,“ zněla odpověď, „kytek tu není moc, ale když už nějakou najdeš, tak to stojí za to. A co zajímavá kytka, to zajímavý tesařík. Carabusové se tady sbírají jak brambory, pod každým šutrem něco je, ale tesaříčci jsou jako perly, jen v některé lasturce něco najdeš,“ rozněžnil se náčelník.
„No, tak to by stačilo,“ ozval se táta, „ty si tu otvírej lasturky, my, Jíro, obracíme, obracíme, obracíme…“
A tak jsme obraceli, obraceli a obraceli. Měl jsem pocit, že jsme za odpoledne přemístili jednu ledovcovou morénu o několik metrů dál. Miloš mezitím chodil mezi květy, tu přivoněl, tu smýknul, a když jsem k němu po čase přišel se zkrvavenými konečky prstů a rukama vytahanýma jak gibon, poškleboval se mi:
„Už jsem Ti to hovoril loni i predloni a ty si nedáš povedať. Střevlíčkář je dělník, tesaříčkář aristokrat. Reješ tu v zemi ako ta divá sviňa, ruky máš rozedraté a čo z teho: nějaký ten Carabus, Pterostichus, Harpalus. Už jenom ta jména, jako v Kolbence…“
V té chvíli k nám přicházel táta v naprosté euforii z nálezů vzácných horských střevlíčků rodu Nebria a Leistus. Strkal Milošovi pod nos exhaustor a nutil ho, aby nám pochválil malé, černé, nikterak vzhledné, ale nadmíru vzácné broučky. Miloš se šklebil a s předstíraným odporem si exponáty prohlížel.
Slunce se schovalo za hřeben Končisté a to byl signál k návratu do kempu. Po cestě jsme si ještě prohlédli nedalekou polorozbořenou kolibu, která se měla již zítra stát našim nocležištěm před výstupem na Klin a hřeben Bystré. Byla to velká stavba s kamenným komínem a rozpadlou střechou, která však v jedné části ještě držela pohromadě a zabezpečovala suchý nocleh. Navíc bylo v té části nastlané staré seno, což zvláště potěšilo Miloše, který chválil tento útulek, nazývajíce ho Hiltonem, Alcronem a podobně. Otec se tvářil zadumaně, ale touha po druzích žijících až na hranici dvou tisíc metrů byla silnější než zjevný diskomfort této ruiny. Mně se naopak koliba zdála jako sušší a daleko romantičtější stavba než ona parodie na stan v kempu.
V této souvislosti je třeba cosi vysvětlit o výskytu hmyzu ve vysokých horách. Mnohý horský hmyz je ohledně teritoria svého výskytu poměrně umíněný. Tato umíněnost se mimo jiné projevuje zcela pedantským lpěním na nadmořské výšce. Člověk se zkušenostmi z vysokohorského terénu ví, jak zásadně se může lišit například počasí na svahu jedné hory v rozsahu několika stovek výškových metrů. Ve střední části hory se ještě opalujete, o kus výše vyndáváte větrovky a pod nedalekým vrcholem klidně kulichy a rukavice.
U brouků je to tak, že kromě druhů, které žijí od dolin po vrcholky hor a druhů, které žijí všude do určité výšky a nad určitou výškou, je řada fajnšmekrů, kteří si libují právě jen ve specifické výšce plus minus sto metrů a nikde jinde je nenajdete, i kdybyste se rozkrájeli. Někdy je to z důvodu vazby na podobně zhýčkanou rostlinu nebo na typ biotopu, jindy je důvod zcela nejasný. Téměř v každých vysokých horách vyjma polárních oblastí se vyskytují střevlíci, kteří si libují v prostředí, které je pro řadu živých tvorů včetně člověka zcela nevyhovující. Nejinak je tomu tak v Tatrách. Měli jsme políčeno právě na tyto druhy, které se vyskytují na těžko přístupných místech poblíž ledovcových morén a sedel s permanentním zaledněním.
Cesta zpět měla charakter odpolední procházky, za tři hodiny jsme již seděli na zahrádce kempové restaurace a pouze Miloš si stěžoval na bolavá kolena: „Tak rýchlo nieje možné sestupovať zo starým človekom,“ hlásal. Jinak panovala všeobecná spokojenost.
