Nemyslím tím jen naši armádu, která tam plnila úkoly v rámci NATO, ale obecně spojence pod vedením USA, kteří v roce 2001 podnikli invazi pod záminkou boje proti terorismu. Po dvaceti letech je totiž Afghánistán tam, kde byl.
Když budeme racionálně přemýšlet o smyslu invaze spojeneckých vojsk do Afghánistánu, budeme muset vzít v potaz fatální událost roku 2001, tedy teroristický útok na „Twin Towers“, který představoval kromě vlastní tragédie i obrovskou potupu největší mocnosti a tím i faktické vyhlášení války. Ukázalo se, jak je euroatlantická civilizace zranitelná, jak ji může ohrozit hrstka fanatiků odkudsi z Východu. Příslušní teroristé nebyli Afghánci ani v této zemi nepobývali, ale organizace Al Kaida, která útok organizovala, tam měla své základny. Byl to ale dostatečný důvod pro invazi do cizí země?
Zcela logické a opodstatněné byly vojenské útoky na základny teroristů, které byly po letech korunovány dopadením a zabitím bin Ládina. Proč jsme se ale pokoušeli obsadit celou zemi a rozhodovat o tom, jak se má dál vyvíjet? Kdyby mělo NATO takto postupovat v případě každé země, ve které mají základny teroristé, která terorismus podporuje nebo její režim má vůči nám nepřátelské úmysly, muselo by NATO válčit proti desítkám režimů různých zemí. Afghánský Talibán je zcela odpudivé hnutí, ale takových jsou po světě desítky, stejně jako šílených diktátorů, hrůzných organizací a režimů, které ve svých zemích moc mají nebo o ni usilují. Proč tedy právě Afghánistán?
Odpověď je možná velmi prostá. Byla to otázka vojenské cti, tedy vyjádření nutnosti nějak zásadně na newyorský útok reagovat, a prostého kalkulu, že Afghánistán byl prakticky jedinou zemí v regionu, do které byla taková invaze reálně možná. V úvahu absolutně nepřicházela žádná ze zemí, ze které teroristé pocházeli, zcela nemožné bylo obsazovat Pákistán, ve kterém bylo a je více teroristických základen než kdekoli jinde, protože je to mimo jiné jaderná velmoc, se kterou by muselo asi NATO válčit, a nad Afghánistánem nedrželo po vlastní prohrané válce ochrannou ruku ani Rusko, což se jeví jako zcela zásadní faktor. Afghánistán prostě zbyl, a aby George W. Bush i Amerika jako taková neztratili tvář, na někoho se prostě zaútočit muselo.
Z obecného pohledu se jeví svržení režimu Talibánu jako bohulibý počin. Je sice poněkud sporné, jak tuto skutečnost vnímala a dodnes vnímá většina Afghánců, ale myslím, že měřit cokoli v zemi, ve které se už několik století permanentně válčí, naším fokusem, je zcela absurdní. Osobně si myslím, že tato operace neměla ani v okamžiku svého schválení žádný konkrétní a reálný cíl. Byla to demonstrace oné povinnosti reagovat a také síly a moci. Americká vláda a její vojenští představitelé z mnoha důvodů prováhali okamžik pro její ukončení a každým dalším rokem se podmínky pro stažení vojsk jenom zhoršovaly.
Zlom nastal v době, kdy počalo být zcela evidentní, že se podobně jako v případě Vietnamu zcela vytrácí smysl vojenské přítomnosti a boj s často jen imaginárním nepřítelem, nicméně i u této války platí to, že válka musí být vítězně dobojována nebo vůbec neměla začít. Stažení vojáků z Afghánistánu je faktická prohra, a to i proto, že je pravděpodobné, že se obnoví stav z doby před dvaceti lety. Talibán znovu ovládne tuto zvláštní zemi, která jen potvrdí, že je oním „hřbitovem impérii“. Hřbitovem astronomických válečných výdajů v hodnotě 980 miliard dolarů a reálným hřbitovem pro téměř čtvrt milionu lidí a místem, stejně jako v případě Vietnamu, mnoha kontroverzních počinů.
Pokud by někdo získal z výše uvedeného pocit, že jsem obecným kritikem zásahů na území cizích zemí majících za cíl likvidaci teroristických skupin, odvracení humanitárních katastrof, zamezení řádění tyranie a bezpráví a zabezpečení i naší vlastní bezpečnosti, tak vězte, že je to zcela naopak. Jsem přesvědčen, že mocné demokratické země a společenství by měly pod záštitou nadnárodních organizací nátlakem i vojensky zasahovat tam, kde se výše zmíněné děje, bez ohledu na to, čí zájmy jsou prosazovány. Demokratický svět je ale slabý, nejednotný, neakční a stále i v něm vítězí mocenské a ekonomické zájmy nad zájmem ochránit lidi, na kterých je pácháno bezpráví, kteří strádají, jsou přímo či nepřímo ohrožováni a zcela zbytečně na různých místech umírají. Afghánistán se tak stává jen dalším symbolem jedné ze smutných podob našeho světa.
