Nejen nekulturní rošády na kulturním ministerstvu, ale i opět přetřásaný konfident StB Nohavica a angažovaný jubilant Karel „Božský“ plní rubriky médií. „Šokující“ zprávy přichází i z ciziny: agentem 007 bude žena a černá k tomu.
Mám rád tvorbu Jaromíra Nohavici, který mi je navíc i docela lidsky sympatický. Tvorbu, respektive interpretaci mistra Karla Gotta ale nemohu ani vystát, když ho vidím na pódiu, dělajíce mi už skoro padesát let pupínky. Myslím si, že mi bude také úplně ukradené, když bude Jamese Bonda hrát třeba komisař Rex. A o té frašce odehrávající se na scéně Městského sirotčince, Strakovy Akademie, Pražského hradu a Lidového domu hanba mluvit.
Tak tu kulturní frontu proberme popořádku:
Na veleúspěšného Jaromíra Nohavicu si nedávno v jednom rozhovoru opětovaně stěžoval již dlouho „neúspěšný“ Jaroslav Hutka. V dávných dobách jsem měl rád Nohavicu i Hutku. Nohavica se kreativně přizpůsobil jiným poměrům a jeho písničky stále baví i rozněžňují své posluchače, kterých neubývá. Hutka jaksi vyšuměl, a můžeme jen spekulovat, jestli je to proto, že mu došla invence a ona kreativita, nebo se prostě novému publiku přizpůsobovat nechce. Jestli byl Nohavica konfidentem StB, respektive jak moc někomu ublížil, mě už dávno netrápí. Část mých oblíbených poetů, malířů a jiných umělců, byli a jsou asociálové, alkoholici, narkomani a obecně lidé nevalných morálních kvalit. Na jejich tvorbu to asi nemá žádný dopad, a pokud ano, tak spíše pozitivní. Jako člověk, který celoživotně v morální rovině selhává, mě Nohavica prostě vůbec nezajímá.
To fenomén „Karel Gott“ mi přijde v mnoha ohledech zajímavější. Je to „pouze interpret písní, které se nějaké části veřejnosti líbily a stále líbí, průměrný tenor (v pop music jistě nadprůměrný), bídný malíř a katastrofální herec. Podle lidí, kteří ho osobně znají, je to však mimořádně slušný a hodný člověk. Z většiny veřejných vystoupení nehudebního typu mám neodbytný pocit, že je to i člověk hloupý, ale to se nijak nevylučuje s ničím. Jeho aktivní angažmá v „antichartě“ lze proto vnímat jako projev oné hlouposti a naivity ve smyslu: nechci nikomu ublížit a sám chci být se všemi zadobře. Podepsali konečně i mnozí, kteří si dopad svého činu museli zcela jasně uvědomovat. To, co by se však u autora protestsongů dalo nazvat zradou, je u interpreta kantilén a cajdáků malicherností. Gott v umělecké rovině do dnešních dnů přežil, protože se stal určitým symbolem doby, umělecké generace a muziky, která byla takovou milou povrchní kulisou období normalizace a snad i počátků „budování kapitalismu“.
Když se mi jako teenegerovi dostali do rukou romány Iana Fleminga, bylo hned jasné, že je to literární brak, ale přečetl jsem je na rozdíl od Jiráskova F. L. Věka jedním dechem a lačnil po dalších. Paradoxně se mi až mnohem později, již jako hodně dospělému čtenáři počaly poněkud stírat kategorie jakési vysoké a nízké literatury, braku a skutečného umění, a tento stav trvá dodnes. V jistém smyslu se lze na romány a později i filmy o „agentovi Jejího Veličenstva“ dívat jako na písně Karla Gotta. Nikomu neublíží, ale nikomu také nic nepřinesou, vyjma, a to není vůbec nepodstatné, zábavy, což je jen a pouze otázka vkusu. Někoho to prostě baví, jiného to může nudit. Já osobně si mohu po četbě esejí Umberta Eca klidně sednout k televizi a sledovat dvě hodiny Casino Royale. Prý to sleduji v jakémsi stavu otupělosti, což může dobře vysvětlovat skutečnost, že je mi docela jedno, jestli tam má hlavní roli „Putinův brácha“ nebo slečna „Loty černá jak boty“.
Co se týče aktuálních „Shakespearovských slavností“ v Městském sirotčinci, tj. na Ministerstvu kultury, tak nějak nevím, jestli je to ještě vůbec zábavné. A pokud snad tyto peripetie měly sloužit k něčemu jinému, než jen k pobavení národa, tak už je to pouze smutné.
