Viktor Orbán neporazil jen vlastní opozici, EU, NATO, ale prý i naše Piráty, Pekarovou, Němcovou a jiné. Mě porazilo to, že dle svého vyjádření porazil i Zelenského, což by znamenalo, že Ukrajina bojuje vedle Ruska i s Maďarskem.
Zaznamenal jsem výbuch euforie u Jiřího Paroubka, což může u levicového politika působit podivně, ale asi o tu pravolevou orientaci moc nejde, protože nadšen je i Václav Klaus, Tomio Okamura a Miloš Zeman. Tomu upřímně přeji, aby se nemusel záhy znovu kát, že byl jako v případě Putina svým věrným přítelem „oklamán a zrazen“.
Jelikož strana Fidesz Viktora Orbána vyhrála ve svobodných volbách, je třeba respektovat skutečnost, že co si Maďaři zvolili, to také mají. Tento fakt sice trochu kalí informace, že vládní strana zneužívala svého postavení a tím nebyla v předvolební kampani zaručena rovnost, ale těžko soudit, jak to mohlo výsledek voleb ovlivnit, a je také třeba vzít v potaz, že Maďarsko není Honduras, takže bych předpokládal, že většina voličů věděla, co dělá.
O Orbánově politice jsem psal nedávno, její atributy jsou obecně známé a tato problematika je hojně diskutována. Imponoval-li dosud někomu maďarský vzdor vůči EU a jejím základním hodnotám a normám, mohla takový náhled poněkud změnit válka na Ukrajině. Mohla, ale u mnohých to evidentně nezměnila. Má-li někdo pochybnosti (je vždy dobré mít pochybnosti) o tom, jaký je pro něj ten ideální politický model vlastní země, je také docela užitečné podívat se na to, jací lidé se k nějakému cizímu existujícímu modelu hlásí. Je-li legitimní slavit Orbánovo vítězství, je úplně stejně legitimní vyjadřovat z toho zklamání a maďarský režim hodnotit kriticky.
Maďarský model zjevně fascinuje Zemana, Klause, Paroubka, Okamuru a řadu jiných osobností, od kterých se já osobně zcela distancuji, přestože to rozhodně nejsou zastánci stejných ideologických směrů a tezí. Může to znamenat jediné: výše zmínění pánové jsou sympatizanti populisticko – autoritářsko – nacionalistických režimů. Konečně všichni jmenovaní v nějaké podobě sympatizovali s putinovským režimem a možná s ním sympatizují stále, přestože ze sebezáchovných pohnutek ruskou agresi veřejně odsuzují.
Jiné pohnutky adorace Orbánova režimu mě nenapadají. S Maďarskem nás sice pojí geografická blízkost, která ovlivnila společné dějiny, ze kterých vyplývá ledacos, jenom ne to „tradiční přátelství“ a ani o nějaké výrazné „kulturní blízkosti“ nemůže být řeč, protože uherský element byl vždy poměrně specifický. Je mi líto, ale pokud události na Ukrajině nepříjemně evokují středoevropské události z 30. let minulého století, tak i postoj Maďarska počíná připomínat tu část maďarských dějin, na kterou Maďaři asi nemohou být příliš pyšní.
V souvislosti s Orbánovým vítězstvím se také počíná mluvit o smyslu Visegrádské čtyřky (V4), což je volné uskupení založené víceméně na regionálním principu, který logicky přináší řadu společných témat, ale rozhodně to neznamená, že by si tyto státy byly příliš podobné z hlediska vnitřní i zahraniční politiky a společenského uspořádání. Ono je to spíše naopak. Silně katolické a vlastenecky založené Polsko rozhodně nesdílí řadu obecných evropských norem a její členství v EU a NATO je spíše založeno na výhodnosti, respektive na strachu z Ruska, který se aktuálně ukazuje jako zcela oprávněný. V Maďarsku jsou nacionalistické síly ještě daleko silnější a silnější jsou i autoritářské sklony aktuálního režimu. Jediné, fakticky opodstatnitelné užší spojenectví se tak nabízí pouze v případě Česka a Slovenska.
Jak už jsem uvedl, vnitřní politika, zahraniční orientace, stejně jako zásadní politické principy jsou záležitostí občanů každého státu, respektive jejich z voleb vzešlé vlády. Je třeba to akceptovat, ale rozhodně není třeba zásadní nekonformity akceptovat u člena Unie a blízkého spojence. Ještě markantněji je vidět ona diskonformita ve vojenské oblasti. Vojenským spojencem přece nemůže být stát, který si vytváří svou vlastní nezávislou vojenskou politiku. Podívejme se, v jaké absurdní situaci se ocitá NATO s Tureckem.
Maďarsko je stát, jehož velkou částí národa podporovaný režim chce jít svou vlastní cestou. Je nutné to respektovat, ale na příkladu Ruska, jehož režim podporuje cca 85% obyvatel, jasně vidíme, že podpora režimu občany nevypovídá vůbec nic o tom, jestli je takový režim obecně dobrý, a už vůbec to neznamená, že by kdokoli v České republice – řadový občan, nebo vrcholový politik – musel či měl takový režim podporovat.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-stredni-evropa-porazili-jsme-brusel-i-zelenskeho-tesi-se-orban-z-vyhry-viditelne-z-mesice-196845
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mikl%C3%B3s_Horthy
