Představa, že zkázou nebo zásadními komplikacemi života lidské civilizace na planetě nebudou ekologické problémy a klimatické změny ale ekologický a klimatický alarmismus, je pozoruhodná. Z čeho pramení neochota si přiznat pravdu?
Kdybych do dnešních dnů pochyboval, že žijeme v době postfaktické, tak aktuálně o tom už žádné pochybnosti nemám. Potápějící se loď není ohrožena vodou, která ji pomalu zaplavuje, ale tím, že někdo nabádá k tomu, aby se voda odčerpala nebo zacpaly díry. Řešíme, kdo je tím, kdo na tuto skutečnost upozorňuje, jakou formou to dělá a přeme se o to, co nebo kdo ty problémy způsobil, pokud tedy vůbec jsme ochotni si je připustit. Nebo jinak: Je to jako by nemocného léčitelnou formou rakoviny mělo zabít to, že si uvědomí svůj stav a bude se léčit. Kdyby to nechal být a nemoc ignoroval, uzdraví se.
Přestože je absurdnost takových představ v jiných oblastech těžko uvěřitelná, nejsou obdobné postoje v diskuse o klimatu a ekologii nikterak neobvyklé. Ta přirovnání nejsou, jak už to tak s přirovnáními někdy bývá, úplně přesná. Hysterie chaos na lodi můžou způsobit katastrofu a zemřít lze i „na úlek“, ale představa že lidské civilizaci může vážně uškodit, když nějaké ekologické a klimatické hrozby přeceníme, mi přijde docela šílená. Netuším, jak bychom to mohli přehnat s omezováním exhalací, skleníkových plynů (včetně oxidu uhličitého), s ochranou významných ekosystémů (např. tropických pralesů) nebo s řešením problematiky odpadů.
Na ekologickém a klimatickém alarmismu se jistě může někdo zviditelnit, jiný se může významně obohatit a lokálně může dojít i k určitým zbytečným ekonomickým ztrátám, ale že by nás to mohlo jako lidstvo ohrozit? Mnohem pravděpodobnější teorií mi přijde ta, která vyjadřuje, že mnoho lidí o ekologických a klimatických problémech slyšet nechce, protože je to jistým způsobem otravuje a omezuje. Panuje také odůvodněná obava, že určité kroky k nápravě nám nejen způsobí určitý diskomfort, ale i budou nás i něco stát. Množina odpůrců „alarmismu“ je pak dostatečně velká na to, aby se této myšlenky chytili politikové, kteří si tak zajistí vděčné voliče, stejně jako publicisté, kteří si tak najdou vděčné čtenáře.
Absurditu doby nejlépe vyjadřuje skutečnost, že ekologické a klimatické aktivisty dnes reprezentuje „nemocná holčička“ s vidinami ne nepodobnými náboženskému blouznění Johanky z Arku a její protiváhu představují lidé, kteří z výše uvedených důvodů popírají hrozící nebezpečí, přestože jsou viditelné reálné problémy již dnes, nebo jiní, kteří se místo podstaty věci donekonečna zabývají oním alarmismem a jeho představiteli z řad laiků. Připadá mi, jako by se veškerá racionalita kamsi vypařila a my můžeme sledovat jen soutěž o to, kdo je větší blázen.
To, co platí pro popírače příslušných hrozeb platí pochopitelně i pro ony alarmisty. I tento postoj může mít, jak už bylo naznačeno, zištné důvody a může se stát politickou municí. Rozdíl je však jasný: škody způsobené přeceněním nebo špatnou analýzou rizik budou vždy zanedbatelné proti škodám, které může způsobit ignorace příslušných hrozeb. Ty totiž mohou být zcela fatální. Diskuse by se však měla přesunout z prostředí bláznů, fanatiků a vyčůraných politiků do prostředí odborného, ve kterém by měli vést odbornou polemiku odborníci mezi sebou. Jim bychom pak měli naslouchat a na základě jejich doporučení také činit příslušné kroky.
