To jsem se dozvěděl z článku Jany Machalické v Lidovkách, napsaném ku příležitosti premiéry filmu Bratři. Jelikož tento názor sdílí i mnozí historikové a politikové, tak předpokládám, že dnešním fokusem nehodnotí ani jiné zločiny.
Nejprve je třeba konstatovat, že nekonečné a z mého pohledu naprosto vyčpělé polemiky ohledně hodnocení činů odbojové skupiny bratří Mašínů mají už pouze morální rozměr, neboť veškerá relevantní fakta jsou známa. Jinými slovy řečeno, má názor historika či politika zcela stejnou váhu jako kohokoli jiného, kdo se s veřejně známými fakty seznámí. Tímto konstatováním tedy zcela nepokrytě vyjadřují přesvědčení, že můj názor není nikterak devalvován tím, že nejsem historik.
Vrátím-li se k článku paní Machalické, tak samozřejmě obecně platí, že na historické události je třeba se snažit nahlížet fokusem příslušné doby, nicméně dějinné události 20. století třeba na rozdíl od dějin středověkých či starověkých jsou příliš mladé na to, aby pro ně platily jiné morální normy. Nikdo si přece ke zločinům nacismu či komunismu nedovolí přistupovat tak, že jen prostě byla taková doba, tak co, respektive popírání či bagatelizování těchto zločinů je zcela nepatřičné a může být dokonce trestné.
Panuje-li tedy obecná shoda na tom, že je vražda nevinného člověka zločinem, je vrah zločincem a není možné ho oslavovat jako hrdinu. Jako v případě jakéhokoli násilného činu lze pochopitelně brát v úvahu různé okolnosti, což může v krajním případě vést k tomu, že příslušný čin pochopíme, ale nemůže to vést k tomu, že ho schvalujeme. Takto osobně vnímám činnost bratří Mašínů. Chápu a respektuji jejich boj, ale prostě nemohu akceptovat všechny prostředky, které používali, a činy, které spáchali.
Činy skupiny bratří Mašínů lze pro názornost konfrontovat s odbojem v době protektorátu, konkrétně třeba s atentátem na říšského protektora. Tehdy místní odbojáři i vysazení atentátníci bojovali proti nepříteli, byla válka a cílem bylo škodit okupantům a zabíjet válečné zločince. Naproti tomu Mašínové zabili zcela nevinné lidi a jejich diverzní akce uškodili jen jejich vlastní zemi nikoli režimu a jeho představitelům. Lze akceptovat zabití německých policistů při přestřelce při snaze dostat se na Západ, ale nelze se smířit s tím, že byl popraven řadový policista, zastřelen pokladník převážející mzdy a vážně zraněn hasič hasící Mašíny zapálený stoh.
To, co se dnes mnozí snaží prezentovat jako hrdinství, nebylo ničím jiným než naivním nepochopením reálné situace, což vedlo k vraždám náhodných lidí, kteří byli mylně považováni za nepřátele, a ke zcela nesmyslným škodám. Hrdinstvím v té době a v době následující bylo spíše v rámci možností dělat něco užitečného, tedy beze zbraní rozkládat režim zevnitř a usilovat o proces, který nakonec mohl koncem šedesátých let dospět k postupné změně režimu, což by se do jisté míry asi zdařilo, nebýt všeobecně známého zásahu zvenčí.
Jak jsem se zmínil, aktuálně přichází do kin film Bratři, který má být podle recenzí jakýmsi thrillerem, který se nepřiklání k žádnému hodnocení, což může být dobře, ale jelikož jsem film dosud neviděl, nechci tuto skutečnost, stejně jako film jako takový hodnotit. Naznačil jsem také, že více jak třicet let trvající diskuse a polemiky jsou svým periodickým opakováním se už poněkud únavné, nicméně ona principiální kritéria hodnocení dějinných událostí jsou trvalá a každá generace a každý jedinec se s nimi musí nějak vypořádat.
Mám-li závěrem shrnout svůj vlastní způsob vypořádání se s tímto příběhem, budu možná po shlédnutí osloven filmovým zpracováním, ve kterém je oslavována odvaha a zarputilost členů odbojové skupiny, nicméně ze svých morálních mantinelů asi nevystoupím. A právě z tohoto důvodu si nebudu muset falešně namlouvat cosi o tom, že je třeba používat jinou optiku. Jinou optikou se dívali aktéři příběhu, ale my je nemůžeme hodnotit jinou než tou naší.
