Ne, nejde o smělou teorii, že slavný karlínský viadukt, který podle zlých jazyků odděluje Evropu od Asie, vystavěli mimozemšťané a nejde ani o mimozemské náklady na jeho rekonstrukci, jde o docela normální blízké setkání s ufouny.
Je to příběh z minulého století. Do konce milénia zbývalo jen pár let, ale v Karlíně v té době bylo možné spatřit obrázky jako z jiného světa. Bylo již pár let po revoluci a vyhlášená pražská periferie se počala pomalu měnit v to, čím je dnes již z velké části, tedy ve čtvrť plnou sídel nadnárodních firem, luxusních restaurací, hotelů a apartmánů. Tehdy tento proces teprve začínal, a tak bylo možné na jednom místě spatřit „Hlasovi exkluzivní Romy“ u jednoho baru s byznysmeny, limuzíny zaparkované vedle dvoukoláků bezdomovců a babičky krmící holuby společně s prostitutkami, které si v té době oblíbily karlínský „Central park“. Starousedlíci zvědavě nakukovali za ploty stavenišť, kde se vyprázdněné tovární haly začaly měnit v něco zjevně potřebnějšího, ale pořád zde bylo ještě možné vidět výjevy jak vystřižené z Hrabalových povídek.
Žil jsem tam v té době se svojí první ženou a atmosféra Karlína mě okouzlovala. Měl jsem rád ty kontrasty a procházky po zpustlé severní stráni Vítkova, po nábřeží s viaduktem a měl jsem také rád jednu restauraci na rohu Karlínského náměstí. Toho večera jsem se docela pozdě vracel právě z onoho podniku. Chápu, že tím hned v úvodu vyvolávám jakési podezření, ale je to autentický zážitek, takže nebudu nic tajit. Nevím jak vy, ale já bývám při nočním návratu z restaurace velmi vnímavý, nebál bych se říci, že až senzibilní. Při cestě domů Křižíkovou ulicí jsem nasával chladný vzduch ztichlé čtvrti, vnímal vzdálený cinkot nočních tramvají, který jako hradba zeslabuje Negrelliho viadukt, jenž, jak zlí jazykové tvrdí, neodděluje Evropu od Asie, ale odděloval rušné centrum od klidnější periferie, a vzpomínal jsem na příjemnou diskusi s přáteli.
Jedním z témat, která se toho večera probírala, byly mimozemské civilizace. Moji spolubesedníci, jimiž byl historik z nedalekého Vojenského historického ústavu, šéf firmy provozující výuku paraglidingu a majitel (a také jediný zaměstnanec) reklamní agentury, která se zabývala polepováním odpadkových košů, v této věci víceméně sdíleli můj pesimismus, takže se v rozpravě často kritizoval pan Däniken a jemu podobní. Poučeni četbou článků racionálních vědců jsme zpochybňovali dostupnost naší planety z míst, kde je potenciálně možný život, a zesměšňovali jsme různé domnělé projevy přítomnosti mimozemšťanů ze strany různých ufologů. Břitkost našich argumentů rostla přímo úměrně s čárkami na lístku, takže jsme se rozcházeli nejen ve vzájemné shodě, ale i onou shodou náležitě názorově posíleni.
Vracel jsem se domů, tak říkajíc, smířen se světem. Vychutnával jsem si s hlavou vztyčenou noční pohodu, a právě v té chvíli při pohledu nad slavný viadukt jsem to uviděl. Světla. Jasná světla, která zářila díky úhlu mého pohledu vysoko nad všemi možnými světly lamp a domů. Prvotní myšlenku o letadle či vrtulníku ihned rozptýlil jejich zvláštní pohyb. Ta světla, a tušené tmavé těleso mezi nimi, se bláznivou rychlostí pohybovaly horizontálním i vertikálním směrem, popírajíce všechny fyzikální zákony, především ten o setrvačnosti. Ta světla se pekelnou rychlostí přemístila a zastavila, aniž by jakkoli zpomalila.
Tak měl přeci pravdu Ludvík Souček, napadlo mě bezděčně, někdo si u pánaboha vyjednal výjimku, a teď v klidu čelí přetížení stovky „géček“. Stál jsem na ulici zcela konsternovaný, stále a znovu jsem si mnul oči a stále znovu jsem shledával, že na tmavém pruhu oblohy nad viaduktem a vzdálenými střechami domů se obraz nikterak zásadně nemění, to světélkující těleso tam bylo stále a stále provádělo své pozoruhodné manévry. Jeho kontury byly také stejně neznatelné, takže se dala špatně odhadnout i jeho velikost. Setrvával jsem pod tím viaduktem jako agent Mulder a říkal jsem si, že moje Scullyová zase nic nevidí, protože odmítla mé pozvání do restaurace. Neměl jsem samozřejmě fotoaparát a mobilní telefony té doby měly velikost telefonních centrál doby dnešní. Bloudil jsem pohledem ulicí, hledaje nějakého dalšího svědka, ale ta podívaná byla určena jen pro mé oči. Vždy to tak přeci bývá…
Mezi oblouky viaduktu vanul svěží vítr, který přenášel k mým uším od tajuplného předmětu jakési tlumené vibrace. I vzduch byl jakoby zelektrizovaný a já jsem se bezděčně podíval na hodinky, protože časový posun, jak je všeobecně známo z příslušné literatury i kinematografie, se dal čekat každým okamžikem. A pak jsem uslyšel to táhlé zadunění. Jako by neviditelný bubeník rozvířil stovky tympánů, frekvence úderů se stupňovala již za hranu pozemských možností, hluk se blížil a já stál jako přikovaný se vzdutým kabátem, zježenými vlasy a v očekávání událostí příštích vteřin.
Elektrická drezína přejela po viaduktu neobvykle rychle a svým průjezdem rozbila světla kosmického korábu na tisíce malých světýlek, které se snesly z mokrých trolejí na koleje pod nimi. Větrem rozvlněné trakční vedení, které zprostředkovalo tento úkaz, bylo náhle jen vlnami rozvibrovaných drátů. Dunění tympánů doznělo a ulice zešedla. Kolem mě přejel taxík a z oken protějšího domu zaznělo finále manželské hádky. Čas se vrátil do svých obvyklých mezí.
Zůstal jsem na stejném místě ještě hodnou chvíli, byl jsem v rozpacích a očividně zklamán. Kdybych odešel jen o malou chvíli dříve, mohl jsem se směle přiřadit k těm, kteří setkání s UFO zažili a nic je nepřesvědčí o opaku. Takto jsem jen na okamžik uvěřil velmi pozoruhodné iluzi. Asi ne poslední z těch, které mě ještě čekaly. Víra je mocná a prozření někdy trochu bolí i skeptiky.
