Tragické události v Izraeli vyvolávají emoce, které válcují racionální přístup. Na jedné straně jsou aktivisté ignorující zločiny Hamásu,na straně druhé je na ty, kteří mluví o příčinách a důsledcích, nahlíženo jako na antisemity.
Nejprve je asi dobré si ujasnit pojmy. Jsem přesvědčen, že zmatení pojmů bývá příčinou fatálních nedorozumění vedoucích ke zbytečným kontroverzím. Výraz sionismus, který jsem použil v názvu článku, nemá prakticky žádné pejorativní zabarvení. Jen v rámci bolševické ideologie, což si osobně pamatuji, se tento pojem jaksi ideologicky slil s pojmy jako imperialismus, militarismus apod. Podstatou sionismu byla snaha o přesídlení Židů do Izraele a vytvoření židovského státu, s čímž souvisí oprávněnost a tím i ochrana existence státu Izrael. Paradoxně v téže době vznikl i pojem židobolševismus, který spojuje teze bolševického a židovského spiknutí s cílem ovládnout svět, což je na rozdíl od bolševiků ze strany Židů mýtus, ale pro jeho propagaci se hodilo, že mezi prvními americkými komunisty byli i Židé.
Pojem antisemitismus, který se aktuálně používá mnohdy zcela absurdně, vyjadřuje fobii a nenávist původně k Semitům, což jsou Židé, stejně jako Arabové, později především Židům, a to jak k etniku, tak i náboženství. V tomto ohledu jakákoli kritika politiky státu Izrael nemá, pokud neobsahuje onu nenávist k Židům, nic společného s antisemitismem. V obecné rovině kritika ani nenávist k režimům a jejich ideologii není, respektive by neměla znamenat, nenávist k národu či rase. V tomto ohledu je názor, že kritika politiky Izraele je plíživou formou antisemitismu, ničím neopodstatněnou spekulací, pro kterou nenajde ani Jan Kraus žádný relevantní argument. Může snad být soucit s nevinnými palestinskými dětmi v Gaze, trpících stejně jamko izraelské děti v napadených kibucech, projevem antisemitismu? To snad nemůže nikdo myslet vážně.
Pokud v rámci sionismu uvažujeme o oprávněnosti vzniku a existenci židovského státu, je třeba jednoznačně konstatovat, že na základě Rezoluce Valného shromáždění OSN v roce 1947 měly na území Britského mandátu Palestina vedle sebe vzniknout židovský a arabský stát a široké okolí Jeruzaléma mělo být pod mezinárodním dohledem. Krach tohoto plánu vedl k prvnímu izraelsko-arabskému konfliktu a stal se základní příčinou všech konfliktů následujících. Těžko vinit Izrael, že o vznik palestinského státu neusiloval, ten měl dost starostí uhájit svou vlastní existenci, selhaly především světové mocnosti, které to direktivně neprosadily.
Jak už jsem dříve uvedl, jsem přesvědčen, že aktuální názorové kontroverze v této problematice jsou výsledkem spojování veškerých jejich aspektů. Palestinci mají nepochybně právo na svůj vlastní stát, to však absolutně neomlouvá zvěrstva páchaná Hamásem. Izrael má nepochybně právo se bránit i likvidovat teroristy, nicméně jistě existuje míra intenzity i způsobu týkající se dopadu na civilní obyvatelstvo Gazy. V souvislosti s právem Palestinců na vlastní stát na území Palestiny logicky souvisí i fakt, že Arabové na tomto území žijí tisíce let. Žili zde pochopitelně i Židé, kteří posléze vytvořili diaspory po celém světě, ti se ovšem na toto území v drtivé většině vrátili až po vzniku státu Izrael, a jejich historické právo na určitou část problematického území bylo v době vzniku státu Izrael minimálně stejné jako v případě Palestinců, a myslím si, že se těžko hledá argument proti tomu, že by toto právo nemělo stále trvat.
Náboženská podstata židovství, která vytváří společně s etnickou a národní identitou Židů poměrně unikátní spojení, historicky souvisí se vznikem dvou dalších monoteistických náboženství vycházejících z judaismu, tedy s křesťanstvím na přelomu letopočtu a s islámem v 7. stol. n.l. Křesťanství i později islám jsou tedy pouze výsledkem reformátorského úsilí, jehož tradičními představiteli se stali Ježíš a Muhammad, přičemž existence prvně jmenovaného je historicky velmi mlhavá a druhý je zcela reálnou historickou postavou. Z podstaty věci se z teologického hlediska bavíme o stále jednom bohu a různě motivovaných prorocích. Tato fakta uvádím jen proto, že náboženské aspekty problému mají od samého počátku spíše charakter záminky než faktického problému a jejich neznalost vytváří argumentační zmatky.
Všímám si, že od počátku války na Ukrajině negativně ovlivňuje veřejné mínění určitá propagandistická snaha některých médií. Podstata tohoto konfliktu je zcela jasná, není pochyb o tom, kdo je agresor a kdo obránce, ale někdy až přehnaná adorace Ukrajiny působí často kontraproduktivně. Osobně považuji za nutnost Ukrajinu všeobecně podporovat, nicméně to nebrání vnímat všechny aspekty konfliktu zcela realisticky. To samé platí i o konfliktu palestinsko-izraelském. Obecná podpora Izraele mi přijde naprosto správná i logická, ale to neznamená, že musí být ignorována nebo překrucována historická fakta, a kriticky lze hodnotit i různé problematické počiny kohokoli, včetně izraelských vlád.
Nemám pochopení pro aktuální propalestinský aktivismus, nicméně pokud ministryně obrany reaguje na v zásadě relevantní postoj ze strany generálního tajemníka OSN tak, že mluví o vystoupení ČR z této organizace (aniž by to mohla jakkoli ovlivnit), tak tím spoluvytváří naprosto nepatřičné společenské klima, v rámci kterého se proti sobě postaví fanatičtí podporovatelé Izraele a jeho kritici, kteří třeba ještě nedávno nebyli nikterak názorově vyhraněni. V tomto ohledu mi přijde smutné a velmi škodlivé, že média v touze po stále rostoucí bulvárnosti, s níž souvisí libování si v kontroverzích a senzacích, nedokážou poskytovat faktickou i názorovou vyváženost, která by vedla k objektivnímu přístupu k dané problematice.
Pokud může být podpora Palestinců v aktuálním konfliktu projevem jakýchsi pseudoliberálních a pseudohumanistických postojů, což se ani tak netýká muslimské populace, tam je to asi trochu složitější, ale aktivistů a části především západní společnosti, lze se ptát, z čeho pramení mnohdy nekritická adorace Izraele. Chápu ty, kteří mají k židovství osobní vztah, stejně jako je osobní zaujatost a nekritičnost zřejmá i u muslimů. Myslím, že náš „sionismus“ pramení také z antiislamismu, který z řady racionálních i iracionálních důvodů sílí v celé euroatlantické civilizaci, a to zejména v postkomunistických zemích, které jsou sice problematickým islámem postiženy minimálně, ale o to více se ho bojí. Posledně uvedenou skutečností se tak pomyslný kruh uzavírá, a nic tak nedává naději, že by mohl nastat pokoj a smír v (ne)svaté zemi, stejně jako v celém nesvatém světě.
