Někdy by se mohlo zdát, že všechno souvisí se vším. S texty knihy knih přímo či nepřímo souvisí nejen frazémy, ale i reálie, o nichž mnohdy nemáme ani tušení, že tuto souvislost mají.
Příběhy biblických frazémů: Leviticus
Kniha Leviticus, tedy 3. kniha Mojžíšova má v hebrejštině opět zcela odlišný název Va-jikra („A zavolal“), což je počátek věty: „A zavolal Hospodin Mojžíše…“ To odpovídá charakteru knihy, která je vlastně souhrnem zákonů a kultovních norem, které Hospodin předal Mojžíšovi. Vžitý název Leviticus se vztahuje k Levitům, tedy ke kmeni Levi, který lze chápat jako jakéhosi předchůdce kněžského stavu.
Děj knihy je zařazen mezi události odehrávající se při ustavení smlouvy mezi Bohem a lidem Izraele a předáním Zákona na hoře Sinaj. Strukturálně se pak obecně dělí na šest oblastí kněžského kodexu: zákony o přinášení obětí (1–7), vyprávění o ustavení velekněze a prvních obětí (8–10), zákony o čistém a nečistém (11–15), Den smíření (16), „zákon svatosti“ (17–26) a závěrečné předpisy (27).
Z hlediska frazeologie je Leviticus vlastně sled frazeologismů, ve smyslu norem ustáleného významu a smyslu, ale drtivá většina z nich nemá širší ustálenou lingvistickou podobu. V tomto ohledu je tak tato kniha jako zdroj klasických frazémů velmi chudá. Přesto zde nějaké najdeme, byť většinou jen v podobě výrazů, které se ve své symbolické podobě vžily.
................................................................................................................................................
Levité (ještě jednou a trochu jinak)
Výraz Levité, jak už bylo popsáno v rozboru knihy Exodus, se váže k izraelskému kmeni Levi, jako potomkům Leviho, třetího syna patriarchy Jákoba. Příslušníci tohoto kmene byli Hospodinem určeni ke „kněžské službě“. Etymologicky se toto jméno váže k hebrejskému výrazu pro přímluvu, což sedí. Levi je běžné židovské jméno, ale zajímaví jsou i jeho nositelé, třeba Jehuda Liva ben Becalel, zvaný rabbi Löw. S tématem to až tak nesouvisí, ale mám takovou úsměvnou historku: před lety jsem četl cosi od slavného francouzského antropologa a filozofa Clauda Lévi-Strausse a mým zvídavým dítkám bylo divné, že čtu něco o těch džínách. Jinak řečeno, nosíme na spodní části těla cosi (v tomto případě „levisky“), co se váže k izraelskému kmeni Levi.
Slitovnice
Slitovnicí se rozumí víko Archy úmluvy. Hebrejský výraz je odvozen od slovesa „přikrýt“. Podle Jehovova pokynu, který dostal Mojžíš, udělal řemeslník Becalel pro posvátnou truhlu víko z čistého zlata. Nad víkem se na jeho obou koncích tyčili dva zlatí cherubové, jejichž křídla se rozprostírala vzhůru a stínila víko. Obličeje cherubínů pak byly směrem k víku. V Den smíření velekněz stříkl trochu krve býka před víko a potom udělal totéž s krví kozla. Zlaté víko archy tudíž hrálo ve smyslu slitování se nad hříchy neboli přikrytí hříchů zvláštní roli. Když chtěl Bůh něco sdělit Mojžíšovi nebo veleknězi, mluvil z místa mezi cherubíny nad víkem. Symbolika „slitovnice“ spočívá v samotné boží přítomnosti, v přeneseném smyslu v aktu odpuštění hříchu.
Cherubové
Jsou to božské bytosti, které se zobrazují se čtyřmi křídly (někdy i se čtyřmi tvářemi), a jejich jméno lze přeložit jako „plnost poznání“, protože mají za úkol podporovat Boha v jeho „intelektuální bystrosti“. Na slitovnici naznačují přítomnost a majestát Hospodina. Symbolika andělských bytostí je velmi univerzální a také velmi rozmanitá, a to od roztomilých andělíčků, až po hrozné vykonavatele božího hněvu. Ve starozákonních textech se různí andělé vyskytují jaksi přirozeně a často jsou jimi patrně míněny blíže nespecifikované antropomorfní bytosti, ale také bytosti dosti fantastických podob. V židovské pobiblické literatuře, v Talmudu a později i v kabalistických spisech lze nalézt snahu o pojmenování a roztřídění jednotlivých andělských řádů, což patrně inspirovalo křesťanské pojetí angelologie, a to jak v rámci novozákonních textů, zvláště Janova zjevení, ale i nebiblických spisů teologů a mystiků, jakým byl například Pseudo-Dionysios Areopagita, který vytvořil systém devíti hierarchických stupňů andělů, takzvaných andělských chórů, které se dělí do tří triád či sfér. Nejvyšší trojici podle jeho učení tvoří chóry serafínů, cherubínů a trůnů, prostřední triádu tvoří panstva, síly a mocnosti, a konečně ve třetí sféře jsou chóry označené jako knížectva, archandělé a andělé. Z hlediska lingvistiky, tedy symbolů, metafor, metonymií a přirovnání jsou andělské bytosti velmi frekventované.
Orákulum
Orákulum je v biblickém smyslu božskou odpovědí, která se dostává k lidem prostřednictvím kněží nebo jiných služebníků. Takto se nazývá i místo, kde se tento typ „konzultace“ uskutečňuje. To vedlo ke zobecnění tohoto výrazu ve smyslu věštby nebo věštírny.
Smírčí obřad
Se slitovnicí souvisí vlastní obřad smíření (překrytí hříchů). V knize Leviticus provede (velekněz Áron) smírný obřad nad svatyní za nečistoty Izraelců, za jejich přestupky a za všechny jejich hříchy. Symbolika takového úsloví je tak jasná.
Den (svátek) smíření
Na smírčí obřad navazuje povinnost jednou za rok provádět nad Izraelity smírný obřad za všechny jejich hříchy. V židovské náboženské (i společenské) praxi je to svátek Jom kipur, v obecné rovině pak přeneseně okamžik smíření se nejen s bohem, ale i s jinými lidmi.
Krev je život
Spíše než frazeologickou symbolikou je toto Hospodinovo vyjádření holou skutečností. Symbolika je naopak skryta v následujícím vyjádření: „Proto jsem vám ji určil na oltář, k vykoupení vašich životů. Vždyť krev, ta vykupuje život!“
Neosívej své pole dvojím druhem semene
Toto jedno z mnoha desítek Hospodinových nařízení v knize Leviticus má stejně jako v jiných případech zcela konkrétně stanovit životní normy jednotlivce, rodiny, komunity i celého izraelského národa. Řadu z nich však lze chápat i v symbolické či metaforické podobě. Toto je jeden z mnoha případů.
