Landa v Parlamentu

Mohlo by se zdát, že se opět jedná jen o další nevýznamný a naivní počin známého rebela a také idealisty, ale až tak úplně nevýznamný asi nebude, když si Landu vyslechl i premiér a na jeho slova reagoval.

Zhruba před čtrnácti dny jsem uveřejnil článek „Landa proti viru“(zde), ve kterém se více věnuji osobě Daniela Landy než podstatě jeho aktuálních aktivit. V tomto článku naopak nejde ani tak o Landu, jako o podstatu toho, co na půdě Parlamentu řekl. Možná je také v jistém smyslu podstatnější, jestli hudebníkovy názory sdílí významná část společnosti než to, zdali jsou zcela relevantní a zakládají-li se na faktech, a nejen na pocitech.

Pod článkem je odkaz na celý Landův projev i reakce na něj, ale dovolím si zde vypíchnout jeho stěžejní myšlenky. Celým výstupem se nesou dva základní principy: Je to obava ze zneužívání moci, nasazení restrikcí místo dobrovolnosti a osobní zodpovědnosti občanů a nedůvěryhodnost systému, který vydává nedostatečně vysvětlená a často chaotická rozhodnutí, aniž by byl ochoten vnímat alternativní odborná stanoviska.

Obojí je bezesporu pravda, otázkou však je, jestli je to špatně či dobře, respektive jestli je vládní postup správný a jediný možný, nebo jestli existuje jiná metodika, a to jak mocenská, tak i odborná, která může fungovat lépe. Je pravdou, a je to možná to nejpodstatnější, že vláda ztratila důvěru a kredit u velké části občanů. To se projevuje tak, že ať udělá, co udělá, vždy se to nebude mnoha lidem líbit. To je obecně běžné, ale v tomto případě se může ona část společnosti chovat i na základě této skutečnosti velmi nezodpovědně.

Myslím si, že obnovit ztracenou důvěru ve vládu, která je od počátku své existence i díky osobě premiéra významnou částí společnosti nenáviděná, a svou pověst si pošramotila i špatnými rozhodnutími během pandemie, je prakticky nemožné. Nemožné je i to, aby nyní stát rezignoval na řešení problému a nechal všemu volný průběh. Osobně si také nedokážu představit, že by se v této chvíli začalo nanovo v rámci nějaké nové platformy diskutovat o zdravotnických, ekonomických a veškerých dalších metodách, postupech a principech. Když hoří, je třeba hasit, ne žvanit o problematice požáru a aspektech jeho hašení.

Je také otázkou, zdali je užitečné mluvit o lidských právech a občanských svobodách v okamžiku, kdy je alfou omegou řešení problému osobní odpovědnost každého jednotlivce. Jsem poněkud skeptický k tomu, že by se drtivá většina občanů počala chovat zodpovědně bez vynucených restrikcí a dohledu. Tato cesta se nakonec příliš neosvědčila ani v zemích, kde jsou lidé výrazně zodpovědnější a vlády mají výrazně větší důvěru veřejnosti. Možná jsou namístě spíše krátká drastická opatření než snaha prosadit jakousi liberalizaci vládního KOČKOPSA.

Z výše uvedeného vyplývá tedy i moje osobní stanovisko. V mnohém s Danielem Landou souhlasím, ale nevidím v danou chvíli prostor pro nějakou revoluci, a to ani zdravotnickou, ani systémovou a ani politickou. Aktuální cestou je patrně pouze promoření a proočkování populace za co nejmenších ztrát na zdraví a životech těch nejohroženějších z nás. Odporuje to sice mému liberálnímu smýšlení, ale jsem ochoten přijmout i praktickou povinnost se nechat naočkovat, respektive souhlasit s tím, aby byli z hlediska svobody pohybu a různých přístupů oočkovaní zvýhodněni před těmi, kteří vakcinaci odmítnou. Vyjádření občanských postojů a případně i občanské neposlušnosti bych si nechal na lepší časy, jistě ne déle než do října 2021.