Koronavirová epidemie z psího pohledu

Sleduji, že vám ohledně aplikování toho malého šmejda na všechna možná i nemožná témata pomalu počíná docházet invence. Už jsem se něco dozvěděla i o venčení psů v karanténě, a to z různých náhledů. Jen ne z toho mého. 

Každé ráno si přeříkávám oblíbenou psí modlitbičku, aby byl pán (pán s malým „p“) se mnou co nejdéle venku, aby nevynechal procházku lesem, kde je spousta zajímavých pachů, a také veverky, sojky a tu a tam i divoký králík. Je sice pod moji důstojnost se za nimi honit, ale jako povyražení poslouží dobře. Modlím se, abychom se také stavili na psím hřišti, aby nebyl jako obvykle zapomenut ten balónek se špagátem a abychom se trefili do času, kdy tam bude Tristan. Tristan je kelpie. Tedy je to pes, ale takhle blbě se to australské plemeno jmenuje. On je totiž krásně submisivní, mohu ho štvát, strhnout a jako zakousnout a ono se mu to ještě líbí. Možná si myslí, že si mě tím získá, ale tenhle dingo je proti mně prcek, a ještě takovej nazrzlej. Jeho pán mi asi proto říká Isolda (rozumějte jako ti milenci Tristan a Isolda), přestože se jmenuji Cassiope a jsem černá jak hřích.  S nápadníky je to tady vůbec na levačku, asi to bude tím, že hovík není zrovna typický městský pes.

V druhé části modlitbičky vyjadřuji prosbu, aby mi po procházce pán seslal do misky vařené hovězí vezdejší s kulatozrnou rýží a lehce blanšírovanou mrkvičkou. Snesu sice i kuřecí, ale tahle rychlená kuřata nejsou vůbec výživná a je to samé antibiotikum. Mám ráda i granulky s lososem a treskou, co tak hezky páchnou po rybině asi jako ten uleželý kapr, co jsem v něm onehdy na břehu Berounky vyválela a pán mě pak s sebou nevzal do hospody hovoře něco o skunku smrdutém. Modlitbičku uzavírám přáním, aby pán neodcházel do práce. Ne, že bych ho po snídani nějak nutně potřebovala, ale těší mě, když je se mnou doma. On totiž pořád vaří, a to znamená, že občas něco od prkénka odpadne, také mi občas projede rukou hřívu a mám ráda i jen tak ležet na koberečku podél stolu a dívat se, jak píše. Je legrační, když se mu samým soustředěním chvějí uši, rozčiluje se na nějakého imaginárního oponenta a mluví si sám pro sebe.

Poslední dobou to probíhá přesně podle mých přání. Dlouhé procházky, psí hřiště dvakrát denně, neodfláknutá menáž a pána mám jen pro sebe až do večera, kdy přijde panička. Čím to asi bude? Prý nějaký kokršpanělovirus. Nebo tak nějak. Pán tuhle kázal o jakési španělské nemoci, o koruně a pak zase o zemi, kde žerou psy. Asi už z toho čtení trochu blbne, co pak jsou nějaké země, kde lidi žerou psy nebo psi lidi?  Dějí se však divné věci, já nosím takový symbolický náhubek jen do tramvaje, autobusu a do metra a pán si teď nasazuje košík, kdykoli jdeme ven. Myslela jsem si, že mu už opravdu hráblo, ale oni ten náhubek měli venku všichni člověkové. Mám trochu strach, ne o sebe, já jsem očkovaná a mám obojek proti klíšťatům a blechám, ale o ty své lidi. Panička léčí v tý lidský veterině a musí prý chodit v náhubku celý den. Pán se pořád se mnou někde toulá, ale paničce říká, že nemusí mít strach, že je z odolného vrhu. No nevím, tuhle vrhnul po pouhých dvou lahvích vína. No, už není nejmladší.

Jsou lidé, kteří si myslí, že nás psi zajímá jen žrádlo a sex. Jsou možná takoví i někteří psi, jako ten výmarák odvedle, co jsem mu tuhle kvůli jeho permanentnímu harasmentu upravila fasádu, ale my, civilizovaní psi sledujeme veřejné dění a skrze své páníčky si tvoříme i určitý světonázor. Já například nemám ráda toho pána, co má výraz jak anglický setr (a to přitom setry miluji), ani toho, jak se občas kouká jako baset (přitom ani na basety nedám dopustit). Možná si řeknete, že mě indoktrinoval můj pán, ale tomu nevěřte, my psi lidem poznáme na očích, jací jsou, takže se neschovají ani za ty náhubky, co teď nosí.  A věřte mi, když se tak rozhlížím, není to s nimi až tak zlé, jak to někdy může vypadat…