Z různých emocionálních pohnutek fandíme pochopitelně Izraeli, jehož hráčům odpouštíme fauly, protože faulovat začal jeho protivník. Historie klubů a vše co zápasu předcházelo nás moc nezajímá, proč taky, přišli jsme jen fandit.
Ptal jsem se onehdy jednoho zuřivého slávisty, proč vlastně fandí Slávii. Řekl mi něco v tom smyslu: protože to je, ty vole, přeci Slávie. Myslím, že podobně by mi odpověděl každý správný sparťan baníkovec či zbrojovák (abych byl „národnostně“ vyvážený). Nevím, co by mi odpověděl nějaký fanatický podporovatel Izraele, ale možná by to bylo podobné a patrně by dodal: kdo by mohl fandit Arabům, potažmo muslimům.
V tomto konkrétním „mači“ opravdu nejde fandit těm, kdo porušili pravidla a začali hrát likvidační hru. Je také patrné, že narazili na dobrou obranu a vražedné protiútoky. Hodnocení jednoho zápasu je však něco jiného, než hodnocení „klubů“ jako takových. Myslím, že ani skalní fanoušek by neměl mít radost, když jeho tým nehraje fér, nasimuluje penaltu, podplatí rozhodčího apod. Takto zabezpečená výhra či trvalá dominance by ho asi neměly těšit.
Myslím si, že nekritický přístup k politice Izraele je založen na kritickém přístupu k Arabům, potažmo muslimům. Je to logické, málokdo, když ještě zůstanu u té fotbalové metafory, fandí tomu, jehož hráči dělají často problémy a nedodržují pravidla. V emocionální rovině to asi nemůže být jinak, ale seriózní hodnocení musí zohlednit i fakta, a to fakta aktuální, nedávná i historická. Říká se tomu hodnocení věci v širším kontextu.
Dočetl jsem se, že jen tři země v EU zastávají nekritický postoj vůči Izraeli. Mimo naší zemi je to Rakousko a Slovinsko a osobně vnímám i čtvrtou, a tou je Německo. Postoj Rakouska, a zvláště Německa má na rozdíl od nás či Slovinska svoje historické opodstatnění, přestože se oficiální postoj státu nemusí zcela shodovat s veřejným míněním. Nevím, jak je to jinde, ale u nás je i veřejné mínění výrazně nakloněné k Izraeli, a to nejen ze zcela oprávněných důvodů v aktuálním konfliktu.
V postojích německých zemí a Rakouska se v této problematice dlouhodobě promítá i po osmdesáti letech holokaust a s ním jakási dědičná vina. To se odráží v oficiální politice, ale i v postojích části společnosti. Těžko říci jak velké, ale obecně je v Německu nacismus vnímán jako národní tragédie a hanba. Před 2. světovou válkou, během ní, a dokonce i po ní byl násilný antisemitismus doménou i v jiných zemí, než jen v Německu a Rakousku. Židovské pogromy zasáhly Polsko, Ukrajinu, Pobaltské státy, Rusko, Rumunsko i Jižní Ameriku a paradoxně se odehrály i po válce v Polsku (Kielce) a silně protižidovskými postoji se prezentoval i ruský stalinismus. Vlna antisemitismu se nevyhnula ani českým zemím, ale jednalo se spíše jen o projevy lidového antisemitismu bez násilností. Zásluhu na to měl jistě i prezident Masaryk, který od dob „hilsneriády“ práva Židů hájil.
Postoje k nově vzniklému státu Izrael se různě měnily, a to i jak z důvodů ideologických, tak pragmatických. Česká (československá) politika a politika ostatních ruských satelitů kopírovala zájmy Sovětského svazu, ve kterých jasně převládla podpora režimů v arabských zemích, které se k Izraeli stavěly vesměs nepřátelsky. Západ naopak spíše podporoval Izrael, i když často s ohledem na ropné zájmy velmi opatrně. Výsledkem byly snahy o urovnání palestinsko-izraelského konfliktu. Dohody byli podepsány, konflikt ovšem pokračuje, protože jeho podstata není vyřešena a ve své podstatě se asi ani vyřešit nedá. Územní nároky a změnu uspořádání poměrů totiž není ochotna akceptovat ani jedna strana. Území Palestiny je pro Židy zemí zaslíbenou a pro Palestince zemí, kterou jim Židé vzali a založili si zde svůj stát.
Řekl bych, že na základě těchto prostých faktů je třeba obecně k problému přistupovat. Historické záležitosti je dobré vnímat, ale v zásadě se s nimi nedá nic dělat. Izraelci se pochopitelně neseberou a nezačnou si hledat jiné území pro svůj stát a nepřipadá mi realistické, že by Palestinci někdy v budoucnu dostali v této oblasti prostor pro vznik samostatného státu, stejně jako ho nedostanou třeba Kurdové. Doba, kdy ta možnost byla, v obou případech již dávno minula, a není to proto, že by výše zmínění tuto šanci nevyužili. To, co jim totiž bylo kdysi nabídnuto, absolutně neodpovídalo jejich představám, ani historickým souvislostem.
Jediným řešením je tak pracovat v rámci současného uspořádání, tedy normalizovat vztah mezi Izraelci a Palestinci v Izraeli a hledat smír a kompromisy na problematických územích. Palestinci, kteří nechtějí pokračovat v principiálně nesmyslném boji, by se měli distancovat od těch, kteří bojovat chtějí, tím spíše od teroristických organizací, a Izraelci by měli rázně zkrotit své vlastní radikály. V této chvíli je, když se ještě jednou vrátím k fotbalové terminologii, míč na straně Palestinců, ale jakmile se dostane na druhou půlku, měli by Izraelci přehodnotit své kroky a vyvarovat se chyb, jejichž důsledkem bude jen zloba, násilnosti a prakticky válečný stav.
Světové veřejné mínění, které má logicky vliv na politiku jednotlivých států a nadnárodních organizací, by k tomuto problému pak mělo přistupovat pragmaticky. Emocionální a nekritická podpora státu Izrael je dle mého soudu fatální chybou, protože výsledkem nemůže být nic jiného než povzbuzení Izraele v jeho politice a legitimizace jeho protiprávních kroků a porušování dohod. Samozřejmě je naprosto nepřijatelné vyjadřovat podporu teroristům a radikálům na straně Arabů, protože kromě amorálnosti takového počinu to má úplně stejný dopad. Myslím, že naši podporu a naše sympatie by měli mít jen ti, kteří se chtějí v míru dohodnout a na urovnání konfliktu pracovat. Jinými slovy ti, kteří chtějí hrát slušný fotbal, a to bez ohledu na to, jestli jsme ze svých osobních pohnutek jejich fanoušky, nebo jimi nejsme.
