Velký obdiv, velký respekt, pochopení pro slabost, rozpaky a nakonec nepochopení a zklamání. Tak nějak se dá vyjádřit to, co napsal Tomáš Klus o Jaromíru Nohavicovi. Vnímám to velmi podobně. Mnozí to však vnímají zcela jinak.
Ten obdiv stále přetrvává v rovině umělecké. Nohavica pro mě (stejně jako pro Kluse) zůstane geniálním autorem a písničkářem, a tak by se mohlo jevit jako zbytečné, hledat ještě jiné roviny. Folkový písničkář však není interpret pop music. Nohavica není Gott, jehož „normalizační postoje“ nejsou důležité vůbec pro nic. Nohavica se stejně jako řada jiných folkařů stal symbolem svobodného uměleckého projevu, protestu a rebelie, a proto jsme také jaksi podvědomě předpokládali, že takový zůstane stále, protože v mnohých oblastech našeho života a naší společnosti nezmizelá témata ani důvody pro kritiku a výsměch.
Tomuto druhu umělců nesluší role servilních básníků, tím méně „užitečných idiotů“, kterým se Nohavica při vší úctě stal, když převzal vyznamenání od ruského prezidenta. To byla pro Kluse i pro mě taková symbolická poslední kapka. Puškinovu medaili, která se uděluje cizincům za propagaci ruské literatury a přínos ruské kultuře, dostal Nohavica z logiky věci za popularizaci díla Vladimira Vysockého, Bulata Okudžavy a Alexandra Blocka, tedy za přebásnění a přezpívání díla svobodomyslných buřičů a bojovníků proti režimu, který v řadě ohledů v Rusku stále pokračuje.
Onehdy se k tomu trefně vyjádřil Michal Horáček (který mimochodem Nohavicu prakticky vůbec neodsoudil), když se zeptal: „Zamyslel se Jarek, jestli by takové vyznamenání z takových rukou převzali Vysockij, Okudžava či Block?“ Kdyby totiž šlo jen o propagaci ruské kultury, byli by první na řadě překladatelé ruských klasiků. Něco podobného se dá říci i o vyznamenání uděleném Milošem Zemanem. Není obecně hanba si oprávněně převzít státní vyznamenání (bez ohledu na to s čích rukou), ale pro folkového rebela to nelze brát jinak jako projev určité servility.
Z Klusova komentáře není patrná žádná zloba, spíš jen smutek, což odpovídá i mým emocím. Řada lidí, kteří Nohavicu měli rádi a jeho tvorbu stále milují, asi nechápe, proč ten, co ve svém oboru dosáhl prakticky všeho, má potřebu zrazovat své dřívější postoje, což se týká i vyjádřených sympatií politikům takového ražení jako je Tomio Okamura. Respektive to evokuje pochybnosti o tom, jestli ty dříve vyjádřené postoje byly opravdové, jestli to nebyla jen umělecká póza. A naopak, jestli ta omluvitelná lidská selhání byla jen selhání, a ne projev nedostatku morálky a cti.
Z přiložených odkazů si můžete udělat obrázek o tom, jak na Klusovu kritiku reagují jiní (třeba v Parlamentních listech) i sám Nohavica. Jsem-li z postojů Jaromíra nohavici smutný, tak z řady komentářů na Klusovu kritiku jsem doslova zhnusený. Jako bychom opět vytvářeli kategorie nekritizovatelných a cítili potřebu, aby to příslušný kritik schytal v oblastech, které nikterak s předmětem kritiky nesouvisí.
https://www.evropa2.cz/clanky/muzika/tomas-klus-se-pustil-do-jaromira-nohavici-co-vsechno-vycita-ostravske-ikone
https://www.tyden.cz/rubriky/domaci/jaromir-nohavica-vraci-uder-tomas-klus-filozofuje-ale-nema-na-to_530348.html
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Tomas-Klus-odsoudil-Nohavicu-A-jeho-Tamara-rekla-jak-ona-zmeni-svet-Tvrda-opatreni-593209
https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Tomas-Klus-smutni-Zkousel-vzit-Nohavicu-na-milost-ale-uz-je-toho-prilis-593147
