Řeč je o udělování cen „Anděl“, které se nesly v apolitickém duchu, než byl oceněn folkový básník Vladimír Merta. Nepronesl žádnou deklaraci, jen zazpíval protestsong a označil Putina, Zemana a Babiše za padlé anděly.
Díval jsem se na ten pro mě poněkud nevkusný pořad jen kvůli Mertovi. Znám ho více jak třicet let a před listopadem ´89 jsem ho opravdu „žral“. Byl pro mě zosobněním lidí, který se neohnou. Ani ve svých postojích, ani ve svém způsobu prezentace, která leckomu vůbec nemusí sedět. Je stále svůj, a já si říkám: zaplaťpánbů, že ještě někdo.
Docela chápu, že mnozí umělci chtějí využít přímý přenos k tomu, aby vyjádřili své názory a rozhořčení k tomu, co se u nás děje. Považuji to za správné, ale ne od každého to tak sedne, u mnohých mi připadá tato forma protestu jako kontraproduktivní. Lidé neradi slyší, když jim nějaké podle nich pseudoelity káží o tom, co je a není správné, zvláště je-li to někdo mladý nebo ten, kdo si sám zadal. Lidé jako Vladimír Merta si to dovolit mohou, a nikdo nemůže říci ani popel. Tedy může, ale vystavuje se třeba dotěrné otázce: A co jsi dělal ve „zlatých osmdesátých“ ty? Poslouchal Míšu Davida, držel hubu a krok a šoupal nohama?
Když se tak vydám zpět v čase, a porozhlédnu se, kde jsou dnes buřiči té doby, vidím, že se už moc nebouří. Mají svou větší či menší fanouškovskou obec, které servírují to, co si od nich žádá. Vtipnou, chytrou a apolitickou muzikou se prezentuje třeba Karel Plíhal, vysoce populární a úspěšný folk s občasnými prvky servilní satiry produkuje Jarek Nohavica a řada jiných se od společenské kritiky odvrátila do svých klišé, která vyhovují jim i jejich posluchačům. Aby bylo jasno, nekritizuji to, je každého věc, co tvoří, a chápu, že každý dělá to, co umí a v čem je úspěšný. Sám s chutí poslouchám i výše uvedené pány, zvláště toho prvního zmíněného. Na druhou stranu je mi trochu líto, že se málokdo do jakékoli kritiky poměrů a politické satiry pouští. Jako by snad nebylo co kritizovat?
Politické satira i přímá kritika konkrétních lidí či jevů je však velmi těžkou a také velmi nevděčnou disciplínou. Tedy ne úplně každá, písnička o Romech nebo Arabech téměř nikoho neurazí, naopak většina přijme nadšeně, jak do toho ten bard umí říznout. Kritickou písničku o Zemanovi by teoreticky 51% posluchačů neslo nelibě, a to by s tím měl být autor také ztotožněn. Vladimír Merta si s tím hlavu lámat nemusí, protože jeho posluchačská obec je natolik malá, že se nějakého komerčního neúspěchu či propadu obávat nemůže, protože nemá odkud propadávat. Jeho stálí staří fanoušci ho ctí a žádní noví asi moc nepřibývají. Není na tom konečně nic divného. I v dobách, kdy skládal vcelku melodickou hudbu, to bylo pro hodně lidí na hraně, dnes, kdy vlastně jen prezentuje básně s kytarovými ekvilibristikami, je to pro drtivou hodně lidí neposlouchatelné. Sám si konečně občas raději přečtu jen texty, které naopak lety vyzrály.
Společenská nebo politická kritika v umění odpovídá poptávce, která patrně stále není dostatečná. Možná je ale nedostatek rebelů jenom zdánlivý, protože chybí persony, které by byly dostatečně viditelné a jiní si z nich brali příklad. Dodneška oprávněně vzhlížíme ke Karlu Krylovi, jehož tvorba stará desetiletí. Lidem jako Vladimír Merta je to asi jedno, mnozí jiní váhají, jestli není lepší se pohybovat v osvědčených nadčasových tématech, což konečně dělali a dělají i ti, co si občas rýpnou. Možná by se situace změnila, kdyby byly přijaty zákony trestající hanobení hlavy státu a jiných ústavních činitelů. Když je to dovoleno, není to taková "sranda". Na každý pád jsem rád, že si někdo na Vladimíra Mertu vzpomněl, a možná i jeho nenápadné vystoupení na „Andělech“ v někom vyvolá chuť nenechávat si svůj vzdor přetavený do písní pro sebe. Třeba tu rostou další Mertové, kteří se neohnou. Na nedostatek témat si asi stěžovat nebudou muset a časem možná přijdou i ty restrikce.
