Nikoho takového totiž osobně neznám a nikomu takovému ani moc nerozumím, a to jsem schopen pochopit i ty, co volí socany, lidovce, pseudopravici, pravici, ultrapravici, ekologické aktivisty, „referendčiky“ a snad i ty komunisty.
Aby bylo jasno, znám patrně mnoho lidí, kteří budou volit ANO, možná je to i velká část lidí které znám, ale neznám nikoho, kdo by řekl: já takto volit budu. A ještě je také nutno dodat, že když jsem schopen něco pochopit, neznamená to, že s tím souhlasím a schvaluji to.
Docela jasně vidím třeba typického voliče KSČM, staršího člověka (jsou i mladí komunisté, ale o deviantech někdy jindy), který byl v předrevolučních dobách spokojený a třeba i dobře situovaný a nyní je to nemocný důchodce vzpomínající na zašlé časy. Je také docela normální, že část společnosti má obecně levicové názory, sociologické průzkumy poměrně jasně ukazují, že sociálně slabší a méně vzdělané vrstvy k levici tíhnou (což neznamená, že nejsou levicoví intelektuálové a pracháči). V naší zemi existují pochopitelně i nábožensky založení lidé, ze kterých část možná trochu z povinnosti volí lidovce (volí je jistě i někteří ateisté a jiní věřící volí někoho úplně jiného) a jsou i občané se silným akcentem na ekologii, co budou podporovat zelené. Podnikatelé a živnostníci logicky spíše tíhnou k pravici, stejně jako skupina občanů nazývána někdy poněkud nevhodně inteligencí. Lidé různých okrajových ideologických proudů vyhledávají ty, kteří se profilují stejně jako oni, no a extrémistické strany volí extrémisté, to dá rozum.
Vylučovací metodou jsem se tak dostal do situace, kdy musím znovu položit otázku z názvu článku. Jsou snad voliči Babišova hnutí nějakou zvláštní, ale patrně velmi početnou entitou? Určitě ne, jsou to lidé, které potkáváme kdekoli, nejsou asi nijak zvláštní, ani ničím nápadní, ani výjimeční. Jak je tedy definovat? Když o tom přemýšlím z pozice toho, kdo jim jaksi nerozumí, mám pocit, že jsou to lidé, kteří se nedokáží zařadit do výše uvedených kategorií, nebo je jejich dřívější zařazení poněkud zklamalo. Takové lidi vnímám jednak jako určité „oběti“ politické letargie, která u nás panuje, a jednak jako oběti špatné politiky klasických politických stran, které znechutily své příznivce.
Historie nás učí, jaké politické subjekty a typy osobností mají sklon k vytváření totalitních systémů. V novodobých dějinách se to stalo většinou prostřednictvím nějaké vyhraněné ideologie, která se mimo jiné vyprofilovala na vytvořeném nepříteli, ale v dobách dávnějších bylo běžné, že se moc prosadila přes materiální statky. Zdálo by se, že je tato forma přívětivější, nikdo nevolá po krvi, ani po konfliktech a lidu je nabízen „chléb a hry“: „zařaďte se, respektujte systém, nepleťte se do toho, do čeho vám nic není, a budete se mít dobře.“
Mohlo by se tedy zdát, že je vlastně všechno v pořádku, a je i docela možné, že všechno v pořádku je, a jenom já a mně podobní máme pocit, že není. A třeba je v pořádku i to, že si část lidí myslí, že něco v pořádku není. Jinými slovy, že je normální stav, kdy se standardní politický řád nějak zadrhne, zkompromituje a zoškliví, a vystřídá ho nějaký podivný nestandardní subjekt, který se po čase také zkompromituje a zoškliví, a lidé se opět vrátí ke svým politickým stranám, které v onom mezidobí dostaly možnost se trochu polepšit.
Problém nastane, respektive nastal by, jen tehdy, kdyby to tak zůstalo, kdyby politické strany počaly zanikat nebo živořily a vše válcovalo nějaké populistické hnutí, nebo, nedej bože, nějaký samozvaný diktátor. Parlamentní demokracie je založena na soutěži a také pestrosti politických subjektů a dlouhodobá převaha jedné strany systému škodí, a škodí tím více, není-li to politická strana v pravém slova smyslu, ale jen určitý projekt jednoho mocného muže. Myslím, že čím dříve se národu počne zajídat, tím lépe.
Zatím to tak ale u nás nevypadá, protože se hnutí ANO snaží našim voličům zošklivit jen ti, kteří jsou sami často a oprávněně v neoblibě. Ona partaj se musí historicky znemožnit sama, jinak to asi nefunguje. Doufejme, že při tom procesu znemožňování se nevznikne mnoho škod, a tím nemyslím ani tak škody materiální, státu se docela daří, jako spíše morální, a věřme také, že už se nezopakuje stav, kdy nějaký populistický systém tak zesílí a proroste společností, že se stane zevnitř nezlikvidovatelným, protože, jak si račte všimnout, nemá žádnou jednu přirozenou ideologickou protiváhu, což je zcela zásadní problém. Nalezneme to i v rétorice „majitele firmy“: „my jsme jiní, než vy, všichni ostatní“, rozumí se pochopitelně, že lepší…
Lidé jsou i znechuceni politikou (a to je vidět nejen u nás), a tak zkouší nalézat jakousi zdánlivě "nepolitickou politiku". Všimněme si, jak se Andrej Babiš umně vyhýbá jakémukoli ideologickému zařazení. Správně chápe, že lidi zajímají výstupy, které samy o sobě mají být apolitické (bezpečnost, školství, zdravotnictví, kultura a částečně i ekonomika). ale neuvědomují si asi dostatečně, že jejich prosazování a obecné směřování se děje skrze čistou politiku a s ní i ideologické principy, které, když jsou skryté, jsou daleko nebezpečnější, než když jsou veřejně deklarované.
Přiznám se, že by mi přišlo blbé, čekat zase další dvě generace na impuls zvenčí a novou „sametovou revoluci“, která by ukončila vládu jedné strany.
