Někoho totiž může takový počin oblíbeného zpěváka mrzet, a tak sem k tomu vyjádří. Řadovému občanovi to vytknou třeba jen známí, ale populární umělec to schytá i v médiích. Moc nechápu, že se tomu ty „celebrity" tak diví.
Když před časem Tomia Okamuru podpořil Nohavica, bylo mi z toho tak nějak smutno, přestože moje postpubertální gloriola, kterou jsem si vytvořil kolem svého oblíbeného umělce, padla již dříve, a to hned několikrát. V případě Petra Koláře, který nazpíval pro SPD jejich „hymnu“, to se mnou neudělalo vůbec nic, protože můj vztah k tomuto zpěvákovi se zakládá na tom, že vím, že někdo takový existuje. Jiným je ovšem lhostejný nějaký Nohavica, a naopak poslouchají a sledují Koláře.
Tu zprávu o facebookovém „lynči“ Petra Koláře jsem zaregistroval spíše náhodně, nicméně mě to přimělo si „hymnu“ SPD pustit. Upřímně řečeno bych se styděl takovouto neokomunistickou agitku zpívat o půlnoci v pustém lese, a to nejen proto, čí je to píseň, ale něco tak nevkusného se jen tak nevidí. Kdyby pan Kolář odpověděl třeba na otázku novináře, s jakou stranou sympatizuje, že s SPD a uvedl důvody, které s ním sdílí asi více jak 10% voličů, tak se v zásadě vůbec nic neděje, a naopak něco takového podněcuje diskusi.
Obávám se však, že voliči SPD se vyznačují tím, že stejně jako politici, které volí, nepreferují věcnou diskusi podpořenou adekvátními argumenty, ale mluví ve sloganech a po tisící opakovaných frázích, ze kterých se vypařila veškerá racionalita, a které pouze podněcují emoce. Jsou to přesně takové emoce, které má vyvolat tato „píseň“: Nepřemýšlejte, nediskutujte, neargumentujte, mávejte vlajkou a řvěte! Takže je mi nakonec trochu líto i toho Petra Koláře, který prý na svoji obhajobu uvedl, že sympatizant SPD vlastně není, že se k něčemu takovému propůjčil. Znal jsem doposud od něho jen Jednou nebe zavolá, dnes už bohužel znám i toto:
