Měl bych si taky na futra dveří napsat K+M+B, jako upomínku na klíče, mobil a brýle. Bez toho bych neměl odcházet. Bez klíčů se nedostanu domů, bez mobilu si nezavolám pomoc, když ztratím klíče, a bez brýlí na ten mobil nevidím.
Já vím, že K+M+B znamená něco jiného, ale je to dobrá mnemotechnická pomůcka. Mimochodem to není ani zkratka "Kašpar- Melichar- Baltazar", přestože se tento nápis ke svátku Tří králů váže. Je to latinské požehnání: Christus mansionem benedicat (Kriste, požehnej tomuto domu). Já bych si tuto zkratku ještě doplnil o PH+O+V: pytlíky na hovínka, obojky a alespoň jedno vodítko.
Přiznám se, že takto komplexně vybaven vyrážím do světa tak jednou z deseti případů, za což bývám vlídně kárán. Snad jen ty "klíče" se mi uložily hluboko do povědomí ještě v době, kdy mobily neexistovaly, brýle jsem nepotřeboval, psí hovínka se nedávala do pytlíků a naši psi se pohybovali zcela svobodně. Oni se tedy většinou pohybují zcela svobodně i dnes, ale my předstíráme, že jsou pod kontrolou, na což upozorňují právě obojky na psích krcích a vodítka nonšalantně přehozená přes naše ramena.
Tohle mě napadlo, když jsem byl dnes při odchodu z domu dotazován, jestli mám „K+M+B+PH+O+V“. Všechno zmíněné jsem kupodivu měl, pouze jsem si nevzal peníze, což se vzhledem k tomu, že jsem šel nakoupit, ukázalo jako zásadní nedostatek. Jindy mi žena to či ono předává automaticky bez dotazování mezi dveřmi, dobře věda, že jsem si to nemohl vzít, protože se to tam či onde povaluje, případně visí na věšáku. To, co tady popisuji, není možná přímo symptom stáří, ale pokud je to jen roztržitost, tak ta věkem narůstá takovým způsobem, že časem volně přejde v diagnózu „toho Němce, co stále chovává věci“ nebo ve stařeckou demenci. Na každý pád se s tím asi nedá nic dělat.
Nezapomínám ovšem jenom z roztržitosti. Zapomínám i ve smyslu, že si přestávám pamatovat. Určitě to znáte, v hlavě zůstanou uloženy desítky let staré, zcela zbytečné informace, a ty nové, více či méně zásadní jenom tak prolétnou, aniž by se zachytily. Moje paní si ze mě dělá legraci, že od šestnácti umím stále z paměti celý Máchův Máj a desítky jiných básní, že si pamatuji stovky vědeckých názvů zvířat a rostlin a spoustu jiných "zbytečností", ale ze zmíněného krámu donesu z pěti položek maximálně čtyři. Také mám asi rok nové telefonní číslo, které si stále nejsem chopen pevně uložit na ten svůj opotřebovaný harddisk.
Stárnutí mozku dokumentuje i skutečnost, že i drtivá většina všech géniů učinila své geniální počiny v mládí. Někdy to tak sice nevypadá, ale to jenom proto ne, že se jim to až ve stáří na základě zkušenosti podaří dobře zformulovat, vysvětlit nebo odprezentovat. Mnoho také dokáže píle a trpělivost, kterých se v mládí občas nedostává, a jistá sveřepost, která sice bývá celoživotní, ale v první třetině života se projevuje často jinak než v té druhé, natož pak ve třetí.
Člověk většinou stárne od hlavy, ale v některých případech může být i naopak. Tělo vypoví službu a hlava stále funguje dobře. Řekl bych, že je to ta horší varianta, navíc, což je možná jenom můj subjektivní pocit, se tělu dá lépe poručit. V dobré fyzické kondici se člověk s trochou štěstí a s větší trochou disciplíny udrží docela dlouho, hlavě se však poručí těžko, a ta pak nechá na holičkách i tělo. V jiné rovině mi přijde moc důležité udržovat si mladistvý náhled na svět. Smířit se s přibývajícími lety nesmí znamenat dožívat, ale naopak žít tak, jako by neměl nikdy nastat konec.
Napal jsem v poslední době několik článků, které s určitou nadsázkou vysmívají stáří. Někdo si to možná přebral tak, že se, je-li starý, vysmívám jemu, nebo se vysmívám starým lidem, kterých si on váží. Ne, vysmívám a paroduji je ono stáří a důsledky, které může mít tento neodvratný stav na každého z nás. Nejsem sice ještě tak starý, přesto cítím, jak na mě oněch „53“ docela doléhá. Jako jediný účinný prostředek „boje“ mi přijde právě ona neúcta k tomu, co samo o sobě není úctyhodné, co je směšné a hloupé. To úctyhodné totiž není stáří, úctyhodní jsou jen lidé, kteří se úctyhodně chovají, staří, stejně jako mladí.
