Judofob a judofil

O nenávisti k Židům, k jejich náboženství, kultuře i státu se toho napsalo již mnoho. Je to pochopitelné, protože existovalo a existuje mnoho takových projevů. Aktuálně jsme však svědky i zcela opačného přístupu. 

Ve své podstatě by mohla být judofilií nazývána přehnaná láska k judu způsobená třeba olympijským triumfem Lukáše Krpálka, ale nazývá se tak někdy i adorace židovství. Určitým opakem filií jsou fobie, takže příslušným antonymem není antisemitismus, ale spíše judofobie (judeofobie). Než se dostanu k meritu této úvahy, ještě chvíli setrvám v lingvistice, respektive v sémantice. Judofilie není příliš frekventovaný výraz a těch málo odkazů, které jsem našel, buď nemá žádný pejorativní kontext a je tak tímto slovem vyjádřena prostá láska k židovství, nebo se tak, a to je častější případ, označuje nekritický obdiv k Židům, k židovství či k Izraeli. Je to přesnější výraz, než jakým je sionismus, se kterým se setkáme daleko častěji, ale který se úzce váže k sebeurčení židovského národa a k různým aspektům souvisejících se státem Izrael, a už méně k etniku či k náboženství.

Také místo judofobie (či judeofobie) se častěji užívá výraz antisemitismus, což je opět poněkud zavádějící, protože z názvu patrní Semité nejsou jen Židé, ale například i Arabové, a i kdybychom tuto skutečnost ignorovali a ztotožnili si tento termín jen s Židy, tak se jedná vysloveně o negativní vztah k etniku, nikoli ke státu nebo náboženství, přestože, a to je patrně i důvod určité univerzálnosti těch slov, v případě Židů zcela ojediněle splývá náboženství, etnikum, stát i národ. Určitou nepřesností je však zatížena i ta judofobie, protože stejně jako v případě jiných fobii by mělo jít primárně o chorobný strach. Realita je však taková, že v některých spojeních vyjadřují fobie spíše nenávist.

Tento jazykový exkurz jsem neučinil jen tak bezdůvodně. Je-li řeč o adoraci či naopak nenávisti, je asi dobré si ujasnit, koho a čeho se týká. Osobně mám v této problematice docela jasno: Vyjádření prostého obdivu a sympatií k jakémukoli náboženství, národu, rase i zemi nemůže být z podstaty věci nikdy ničím negativním. Nesmí se ovšem pojem náboženství zaměňovat s církvemi či sektami a jejich různými projevy, a pod pojmy jako je národ nebo stát si představovat režim a to, co jeho představitelé dělají. Přehnaný a nekritický obdiv může snad někdy působit hloupě nebo směšně, ale asi nikdy ne zle. Naopak vyjádření nenávisti k jakémukoli náboženství, národu, rase i zemi je – expresivně řečeno – svinstvo, ale platí v tomto případě to samé, co bylo uvedeno v případě adorace. Je to tak jen ve smyslu obecných zásad náboženství jako takového a jako takového národa, etnika a země, nikoli nějakých projevů, ideologií, aktů apod.

Proč vůbec tyto věci rozebírám? Docela zřetelně si všímám právě oné adorace židovství a státu Izrael. V mnohých ohledech, ať už historických, tak současných, to chápu a respektuji a nemohu říci, že by mi to samo o sobě nějak vadilo. Problematické mi to počne připadat v okamžiku, když titíž lidé onu adoraci (chcete-li filii) spojí s nenávistí (fobií). Nepřijde mi hezké ani správné, když je judofilie projevem třeba isalamofobie nebo negativního vztahu k jakémukoli jinému náboženství. Platí to pochopitelně i obráceně, když je islamofilie vyjadřována judofobií. To obojí je poměrně hluboce zakořeněné v oblasti Blízkého východu, ale našinec má poměrně velký prostor na tuto problematiku nahlížet s nadhledem, bohužel však mnozí možnost své často relativně malé zainteresovanosti nevyužívají.

Tento princip je asi hodně obecný, je to možná jen takový primitivní pud, který se v docela jiné oblasti dá demonstrovat na Spartě a Slávii. Budu chvíli předstírat, že chápu fanatické fanouškovství, ale nedokážu si představit (ani předstírat, že to umím), že fanoušek Slávie musí nenávidět Sparťana a opačně. Podotýkám, že jak v případě státu a náboženství, tak v případě klubů nemám na mysli jen nějaké hecování, ani jakousi docela logickou inertnost, ale myslím tím skutečnou nenávist, na základě které je schopen někdo někomu ublížit jen proto, kým je ten druhý a kým je on sám.

Chtělo by se mi napsat, že jsem rád, že nejsem ani judofob, ani judofil, ale ani islamofob nebo islamofil, ale ono to tak není. Není to tak, že někdo někým je nebo není, ale jde o to, kým kdo být chce a jak se pak na základě toho chová. Dát si Davidovu hvězdu na pozadí vyjádření vlastních názorů a postojů a tímto fokusem nahlížet na svět, není dle mého soudu v našem prostředí ani statečné ani moudré a nebylo by to takové, ani kdyby tam byl symbol jakéhokoli jiného náboženství či státu. Vzor i špatný příklad lze hledat i nalézat ledaskde a bývá dobré si občas uvědomit, že jedni a titíž mohou být v různých ohledech nositeli obojího.