Je rasistické chování fotbalových fanoušků skutečně vždy projevem rasismu?

Naposledy jsme byli svědky rasistických projevů na Spartě, ale sparťané nejsou v tímto ničím výjimeční. Projevy lidového rasismu jsou běžné i jinde a jsou určitým projevem nekulturnosti. Je ovšem tou podstatou skutečný rasismus?

Nemám v tomto článku ambice pokoušet se o nějakou sociologickou studii, ale přijde mi, že mnohé projevy, které se v jakési oficiální a mediální oblasti prezentují jako jasný rasismus, mají možná poněkud jinou podstatu. Nemyslím si, že všichni ti sparťanští fanoušci, kteří si neodpustili různé ustálené urážlivé zvukové projevy vůči fotbalistům monackého klubu jsou reální rasisté. Je to, jako bychom ty, kteří malují na fasády domů kosočtverce s čárečkou považovaly za sexuální devianty.

Aby bylo jasno, já takové projevy neschvaluji a docela chápu, jak mohou být nepříjemné majitelům nově natřené fasády, stejně jako „majitelům“ jiné barvy kůže, potažmo komukoli jinému, kdo je s tím či oním konfrontován. Většina oněch nástěnných „umělců“ časem dospěje a zjistí, jak je vtipně zmíněno v cimrmanovském Českém nebi, že to tak vůbec nevypadá, a přestanou s tím, případně začnou tvořit graffiti tam, kde to má smysl.  Možná dospějí i mnozí fotbalový rowdies, ale jiní si i jako dospělí kdykoli rádi vybijí svou frustraci na tom, kdo má jinou barvu kůže, a to nejen na fotbale.

Dovolím si poznamenat, že ačkoli musí zmíněné projevy černošské fotbalisty urážet, na základě čehož musí jednat i pořadatelé, tak být fotbalovým multimilionářem tmavé pleti, na kterého obecně lidé nahlížejí s respektem, úctou a obdivem, asi by mě výkřiky nějakého sociála  z Kolbenky moc nerozhodily a netrápily. Ukončovat kvůli chování několika idiotů kontumačně zápasy a podobně mi přijde docela zbytečné. To jsem ovšem poněkud odbočil.

V zásadě mi jde o to, zdali je vždy dobré spojovat určité projevy rasismu s jeho hnusnou a zavrženíhodnou podstatou.  Podíváme-li se do historie, tak snadno zjistíme, že institucionalizovaný rasismus, jehož extrémními projevy byly židovské pogromy a posléze nacistická genocida, čerpal z lidové rasové nesnášenlivosti, z předsudků a různých mýtů, což platí i o Afroameričanech v USA, stejně jako o Afričanech v koloniálních dobách. Je to tak ale i dnes? Jsou obecně v lidovém prostředí třeba černoši nebo Asiaté považováni za méněcennou rasu? Řekl bych, že ne, a pokud ano, tak je tím problematickým elementem spíše náboženství, jmenovitě třeba islám.

Mám pocit, že aktuální stav u nás a možná i mnohde jinde se zakládá na tom, že boj proti rasismu včetně retrospektivního hodnocení nedávných dějin vyvolal u lidí, kteří s tím skutečným rasismem nemají nic společného, emoce, které z nich v rovině různých verbálních a písemných projevů činí rasisty. Projevilo se to již mnohem dříve třeba v případě Romů. Před sto lety byli u nás Romové, stejně jako Židé mnohými (vlastně i státem) vnímáni jako méněcenná rasa, dnes ale živí negativní nálady vůči Romům spíše jen velmi nešťastné řešení romské otázky ze strany státu a různých organizací. Řekl bych, že se to na základě adorace židovství počíná týkat i tohoto etnika a národa, a bezpochyby to platí v případě příslušníků negroidních etnik.

Hnutí „Black Lives Matter“, které má dost možná své opodstatnění v místech, kde byla rasová segregace ještě před několika desítkami let normou a v mnohých ohledech přežívá dodnes, má svůj smysl právě tam a pro ty lidi, z jejichž přístupu ten faktický rasismus nevymizel, ale trpí obecně obyvatelé střední Evropy skutečnými rasovými předsudky? Řekl bych, že asi jen velmi výjimečně. Mnozí se však asi stávají jakýmisi sekundárními a latentními rasisty na základě toho, že se k nim někdo chová tak, jako by těmi rasisty vlastně byli odjakživa.  

Abych byl správně pochopen, já neschvaluji ani nechci bagatelizovat rasistické projevy fanoušků ani nikoho jiného, přijde mi správné tyto lidi adekvátně potrestat, třeba zákazem vstupu na stadion, ale přijde mi dobré zamýšlet se nad tím, co způsobuje, že se někdo takto chová. Myslím si, že skandálně vyřešená „kauza Kúdela“ způsobila na poli boje proti rasismu více škody, než různé projevy jeho „propagace“. Jsem přesvědčen, že na vnímání této problematiky v případě mnoha lidí působí stejně škodlivě i různá teatrální gesta a „reklamy na respekt“.

Přijde mi úplně absurdní, když někdo požaduje, aby středoevropský fotbalista pokleknutím na hřišti vyjádřil podporu těm, kteří byli a třeba i stále jsou na druhém konci světa diskriminováni. Je zcela v pořádku, pokud to tak cítí a ze svého vlastního přesvědčení jim tu podporu vyjádří, ale z upřímného projevu se stala „vopičárna“, kterou tak docela logicky i většina lidí vnímá. Stejně tak respekt k lidem různých ras a náboženství se nedá prodávat v reklamě jako pasta na zuby. To je představa slabomyslného jedince, ale pokud se tak děje, není to výrazem slabomyslnosti, ale ryzího pokrytectví.  

Jak už jsem naznačil, toto zamyšlení nemá za cíl někoho omlouvat ani zlehčovat to, čemu jsme si navykli říkat rasismus, naopak jsem veden obavou, že na základě možná dobrých úmyslů v boji proti rasismu činí různé instituce i média pravý opak. Nemyslím si, že se tímto stanou ze slušných lidí rasisté, ale takový přístup vytváří ve společnosti zcela nežádoucí emoce, na základě kterých rasismus latentně přežívá, a pak se v nějaké vypjaté situaci všichni velmi diví, když se projeví.

To reálné nebezpečí spočívá dle mého názoru v tom, že ony lidové nálady, které často asi nemají žádnou hlubší podstatu, dokážou velmi umně podchytit ambiciózní lidé, kteří se díky tomu prosadí v politice, čímž se rasismus a xenofobie zabalené do přitažlivého a také zdánlivě ušlechtilého kabátu stanou skrze volené zástupce lidu společenskou normou a politikou státu. Přijde-li vám to jako přehnaná obava, vězte, že už se to stalo, a ne jednou.