Jaro je, když na Medníku rozkvete kandík psí zub.Tedy pro mne. Ne, že by těmi symboly nemohly být první krátké sukně, otevřená zahrádka oblíbené hospůdky,první motýli, krokusy nebo cokoli jiného, ale já mám na prvním místě kandík.
Je to téměř historická záležitost, protože moje první setkání s touto květinkou se datuje do doby hluboko před internetem a do doby černobílých televizí se dvěma televizními programy. A neuvádím tato média náhodou, protože to souvisí s tím, jak jsme kandík psí zub před třiceti sedmi lety hledali. Kdo byste ho chtěli najít dnes, stačí pět minut na internetu a kromě stovek fotografií, vědeckých i nevědeckých článků a popisů najdete přesné místo výskytu (GPS vám ho určí na metry), několik způsobů dopravy na co nejbližší parkoviště, stanici vlaku či autobusu příměstské MHD a možná, že se dá stáhnout i mobilní aplikace „kandík psí zub“. V průběhu cesty a vlastního „objevu“ můžete také vše výše uvedené sdílet se všemi na facebooku. Pokrok nezastavíš!
V roce 1979 o kandíku věděli asi jen osadníci z Pikovic a okolí, pár amatérských přírodozpytců a většina profesionálních botaniků. Od těch prostřednictvím časopisu Živa se to dozvěděl i můj otec, ovšem bez přesné informace o místě výskytu (a také bez GPS; kolem Země létala místo satelitů jen „hladová“ Lajka). Nadchl se pro výpravu, jejímž cílem mělo být nalézt tuto vzácnou liliovitou květinu a nadšení snadno přenesl i na mě. Vyrazili jsme tedy jednoho sobotního březnového rána z branického nádraží „Posázavským pacifikem“ do Petrova. Podle mapy jsme stanici vytipovali snadno, stejně jako jsme snadno našli i cestu na Medník, na který vedla i turistická stezka. Medník je však spíše hřeben, než slušný kopec, a k tomu je ještě rozbrázděný řadou bočních údolí a roklí, které z něho činí místo členité a mnohde těžko přístupné. Bylo jasné, že se stanoviště výskytu nebude nacházet u řeky, kde tehdy vedla jediná značená stezka, ale spíše kdesi na úbočí. Napadlo nás sice hned zeptat se několika chatařů, ale ti nám po vzoru potměšilých houbařů říkali jen: „nahoře v lese!“ Teprve později jsme pochopili, že Kandík žárlivě střeží jako své „osadní přírodní vlastnictví“.
Bloudili jsme po svazích Medníku dlouho, až jsme přišli k takovému světlému buko-dubo- habrovému háječku, který byl (a stále je) poněkud nepřirozeně poset množstvím několikametrových mělkých jam. Otec vyslovil hypotézu, že se nejedná o přírodní výtvor (byla to, jak jsem si později přečetl, hypotéza správná, neboť jámy vznikly při dávné těžbě zlata) a při prohlídce jedné z nich jsme uviděli první kandík. V posvátné úctě jsme před ním chvíli rozjímali a pak ho táta vyfotil zrcadlovkou (pochopitelně nedigitální) Praktica na barevný film ORWO, který sice po vyvolání změnil barevný odstín květu k nepoznání, ale nález byl zdokumentován. Nalezli jsme pak ještě několik rostlinek, přičemž některé ještě nebyly rozkvetlé, ale prozradili je poněkud bizardní „maskáčovité“ listy.
To tedy bylo první sekání s tímto naším „glaciální reliktem“. Stala se z toho pak taková rodinná tradice, která se později přenesla na mé přátele, přítelkyně, manželky a děti. Letos jsem tam byl s posledním svým dítětem (posledním,které je ochotné se mnou pravidelně jezdit na výlety, i když už skoro dítětem není) a ta návštěva nebyla jen nepodobná s těmi z minulého století, ale i s těmi z doby nedávné. Vyrazili jsme také v rámci tradice vláčkem z nádraží Praha – Vršovice. Bohužel podobný úmysl s námi sdílelo dalších asi šest set lidí. Čtyři sta jich nastoupilo do dvou vagónů, které České dráhy připojili za dieselovou lokomotivu, již na Hlavním nádraží a dvě stě se průběžně přidávalo až do Vraného, odkud počali zase ubývat. Slibovaná romantická cesta tedy odpadla, a když snad tři sta cestujících v Petrově vystoupilo, chvíli jsem přemáhal chuť se dalším spojem vrátit zpět do Prahy. Prvním jarním víkendem opojení turisté se však postupně (asi díky členitému terénu) rozptýlili a my jsme na „naše místo“ dorazili jen s malou skupinkou důchodců. Předtím ovšem proběhla rituální zastávka u kiosku „Na žíznivé stezce“, jehož majitel nebude o mnoho mladší než onen glaciální relikt, protože si ho (ve stejné košili) pamatuji minimálně třicet let, přičemž se mu za tu dobu nezměnila nejen ta košile, ale ani jeho tvář a průpovídky: „vedeme jen Braník desítku, nejlepší pivo na světě.“
Už dříve jsem se značným zadostiučiněním sledoval, jak se pěkně „kandíci množí“, ale letos jsem byl téměř ohromen. Vedle děr, v dírách i všude kolem jsme viděli kvést stovky rostlin a jejich celkový počet musel jistě atakovat tisícovku. To mi bohatě vynahradilo i ty davy z vlaku. A další příjemný pocit se mě zmocnil při svačině na nedalekém padlém kmeni, když jsem sledoval, jak postupně po hbitých důchodcích přichází pomalu rodinky s dětmi a nakonec i různí supící pubescenti a postpubescenti. Možná že si kandík „vygooglili“ a dovedla je sem mobilní navigace, ale přišli, chovali se ohleduplně a při fotografování na své smartfony vypadali stejně nadšeně jako já kdysi. Když se kvůli „nějaké kytce“ doštrachali do Pikovic, a pak vyšlápli ten krpál až sem, tak by to třeba ani s touto generací nemuselo být tak špatné, jak se někomu může někdy jevit.
Po cestě na vlak jsme si udělali v kiosku „Na žíznivé stezce“ „prodlouženou“, takže mi pak ani moc nevadilo, že i na zpáteční cestě se „nás tři sta z Medníku“ muselo nacpat „pro velký úspěch“ do stejných dvou vagónů vypravených tentokrát z Čerčan.
Jaro je, když rozkvete kandík psí zub…Nemohu si pomoci…
