Jaké je to pracovat se dvěma homosexuály

Na základě toho, co jsem kdy na toto téma řekl a napsal, by se slušelo říci, že je to stejné jako s kýmkoli jiným. Ono to ovšem úplně tak není, protože dnešní mladí gayové jsou asi trochu jiní než ti ze "starých, dobrých časů".

Musím hned na úvod zcela jasně deklarovat, že moje níže popsaná individuální zkušenost, kterou se pokouším zobecňovat, nic nemění na mém zcela liberálním náhledu na homosexualitu a také tím není nijak oslabeno mé přesvědčení, že těmto lidem nemají být jakkoli krácena jejich práva, a naopak má být jasně deklarována rovnost jejich práv s majoritou, a to ve všech oblastech.

To, o čem přemýšlím, se vlastně ani tak netýká mého náhledu na LGBT komunitu nebo mého vztahu ke konkrétním lidem, ale spíše toho, jak na ně nahlíží konzervativnější část veřejnosti, neřkuli lidé se sklony k homofobii. Vycházím totiž z předpokladu podpořeného určitými osobními zkušenostmi, že zvláště chování gayů je velmi úzce spjato s tím, jak na ně reaguje společnost, a společnost reaguje tak, jaké emoce v ní příslušníci LGBT komunity vyvolávají.

Ještě v dobách mého dětství a mládí byli u nás homosexuálové vnímáni jako úchylové a lidé se k nim chovali v lepším případě jako k nemocným, častěji však vzbuzovali opovržení, zhnusení a také posměch, který byl často prezentován nejen v lidovém „folkloru“, ale i v tom, co se objevovalo v oficiálních médiích, tedy filmech, zábavných pořadech v televizi, v literatuře apod.  Tyto skutečnosti logicky vedly k tomu, že homosexuálové svoji orientaci nepřiznávali, kamuflovali a bylo to jistě vedle rodinných a náboženských kontroverzí předmětem jejich frustrace a traumat.

Mnozí lidé s gustem parodovali chování „těch teploušů“, ale žádného takto se chovajícího člověka často nikdy ani neviděli a možná vůbec netušili, že jinak orientován je jejich soused či příbuzný.  S tím, jak se začal společenský status homosexuálů měnit, začalo se měnit i jejich chování. Ve městech, v uměleckých a intelektuálních kruzích se počali lidé otevřeně ke své sexuální orientaci hlásit a tento trend se rozšířil do celé společnosti.  V té společnosti ovšem dál žili a žijí lidé, kteří svá dřívější stanoviska nepřehodnotili.

Nacházíme se ve stavu, kdy příslušníci LGBT komunity jednotlivě i hromadně, veřejně i soukromě deklarují svoji „pride“, což jednu část veřejnosti nijak nepohoršuje, ale ta druhá, snad menší je stejně zhnusena jako před čtyřiceti lety, a to jen s tím rozdílem, že je dnes společensky nepřijatelné se takto veřejně, natož mediálně vyjadřovat. Paradoxně je to asi více frustrující pro „homofoby“, kteří díky normám i zákonům mohou jen nečinně přihlížet té „Sodomě a Gomoře“. Tito lidé však jsou natolik významnou částí společnosti, že není vždy politická vůle přijímat třeba některé zákony, které by vedli k absolutnímu zrovnoprávnění homosexuálů.

Tento proud úvah a asociací ve mně vyvolali právě moji dva kolegové, kteří nejenže nikterak svoji orientaci neskrývají, ale dávají ji zcela otevřeně vždy a všude najevo, a to možná více, než je zdrávo, což z mého pohledu znamená více než muži deklarující, že jsou ti machři, a ženy, že jsou ty sněženky.  Problém je ovšem možná jen v tom, že mužské a ženské chování, vystupování, oblékání a kdeco jiného vnímáme úplně automaticky a pozornost či dokonce pohoršení u nás vyvolávají jen úplné extrémy. Prosté homosexuální chování homosexuálů však stále vnímáme jako ten extrém.

Málo koho zaujme líbá-li se na veřejnosti muž se ženou, a to ani tehdy ne, jel-li to hodně vášnivé, pohled na dva kolegy v objetí však trochu rozhodí i někoho, jako jsem já. Není možná nijak neobvyklé, když si přátelé muži a přítelkyně ženy povídají o svých sexuálních zážitcích, když ovšem dva gayové počnou ve smíšeném kolektivu naturalisticky popisovat události uplynulé noci, asi ne každý to zvládne dobře vydýchat, přestože se navenek tváří jako absolutní liberál a jakékoli puritánství mu je prý zcela cizí.

Nechci fušovat do řemesla psychologům, ale možná je takové chování v kolektivu, stejně jako různé „atrakce“ v „pride průvodech“ snahou vyrovnat se s něčím, co je stále v obecném povědomí onou deviací. Konečně, vždyť i málo sebevědomí heterosexuální muži a ženy mají často tendenci se prezentovat jako jacísi „nadsamci“ a „nadsamice“.

Stejně jako mnozí jiní si představuji, že homosexualita přestane být společenským tématem a stane se čistě privátní záležitostí, kterou nikdo nebude řešit, skrývat ani přehnaně demonstrovat a tuto skutečnost budou všichni jen prostě akceptovat. Možná je taková doba blízko, možná ne. Jsem ovšem přesvědčen, že to nezáleží jen na majoritní části společnosti, ale i na příslušnících oné minority.