Jeden by řekl, že záležitosti britské královské rodiny jsou tak akorát dobrým tématem do společenských rubrik a bulvárních plátků, ale světe div se, ony hýbou globálním veřejným míněním a zaměstnávají i politiky velmocí.
Celé to připomíná jakési absurdní drama. Rodinné peripetie monarchů, jejichž vliv je spíše jen symbolický, reálně dobré tak pro pero dramatiků, satiriků a zmíněného bulváru, vyvolávají diskusi napříč naší civilizací. Pochopil bych ještě, že to zajímá Brity, kteří lpí na svých tradicích, ale představa, že se americký prezident vyjadřuje k tomu, jak se měla britská královna vyjadřovat o svém budoucím pravnoučeti, respektive jak to má či nemá nyní její prasnacha komentovat, mě přivádí k úvaze, že vymknuta z kloubů doba šílí.
Když už jsem se podruhé v článku (poprvé to bylo v nadpisu) otřel o toho Brita, jehož pero nám už více jak čtyři sta let tolik chybí, tak bych řekl, že právě on by mohl toto téma náležitě zpracovat. Teď si ale uvědomuji, že se to vlastně už stalo. Stačí jen s trochou fantazie změnit Elsinor na Buckinghamský palác, nebo z Maura udělat Maurku… Všechno už bylo geniálně zakomponováno do příběhů, které se v různých obdobách pouze stále dokola opakují.
„Dramata“ britské královské rodiny pouze kopírují úplně stejná „dramata“ bezejmenných rodin všude na světě. Onen Brit však dobře věděl, že pro úspěšnost příslušného kusu jsou nutné dobré kulisy. Že když by s lebkou v ruce dumal o bytí a nebytí nějaký pohůnek, nikoho by to nedojalo, ale princ...? Deprese v těhotenství může mít i pradlena (ta k tomu může mít navíc i reálné existenční důvody), ale teprve když je má „princezna“, tak to dostane tu pravou šťávu.
Je docela možné, že právě proto mnozí – mne nevyjímaje – berou na milost bulvár, protože se skrze něj lze stále ubezpečovat, že všechno je vlastně jen taková komedie.
***
Nicméně je vám snad jasné, že celá ta záležitost s princem Harrym a Meghan je jen předzvěstí toho, že se USA stanou opět britskou kolonií?
