Je Othello rasistická hra a Kupec benátský hra antisemitská? Kolik černých padouchů může být v jednom akčním filmu? Může hrát Arab teroristu? A vyškrtneme toho cikána, co tam U labutě už půl hodiny běhá s nožem v zádech?
Hned předesílám, že název blogu není myšlen ironicky, byť by se to tak mohlo jevit. Snášenlivost, ač to tak s ohledem na některé názorové proudy nevypadá, není špatná vlastnost a v multikulturním světě žijeme, i kdybychom si stokrát přáli, aby tomu tak nebylo. A vezmu-li v potaz, že snaha žit spokojeněji, je asi jednou z nejvyšších ambicí, jaké člověk může mít, nepřijde mi nikterak zvrácené učit se zvládat i to, co mnohdy podvědomě a instinktivně odmítáme.
Opakem snášenlivosti je nesnášenlivost, která ve své razantnější podobě znamená konflikt a v militantní podobě boj. Jsou jistě situace, kdy je konflikt nevyhnutelný a boj spravedlivý, ale než něco takového nastane, bývá dost času zvážit, proti komu se vymezujeme a proč. Objektem naší nesnášenlivosti může být kdokoli a důvody jsou obecně často podobné v případě jednotlivců, jako v případě národů ras a náboženství. Důvodem může být něco zcela jedinečného, stejně jako na celém světě fungující fenomén. Z důvodu této skutečnosti se v tomto ohledu stále něco děje. Existují zákony, etické normy, jsou za tímto účelem zřizovány instituce a hlavně se o tom neustále všude diskutuje.
Snášenlivosti je třeba se učit, to není žádná převratná myšlenka, ale praxe ukazuje, že výuka snášenlivosti mívá často zcela opačný efekt. Ve institucionální podobě působí často kontraproduktivně tak zvaná politická korektnost, vyjadřovaná ochranou práv utlačovaných menšin a do nekonečna se opakujícími deklaracemi protestu proti všem formám rasové, národnostní nebo náboženské diskriminace. Pomalu se z toho stává nová forma fundamentalismu, která vychází z přesvědčení, že lze akceptovat jen apoštoly té jediné „pravdy“, a všechny ostatní je nutno považovat za devianty.
Přehnaná snaha o respektování menšiny, která by mohla být utlačována, může vést ke spontánní obraně většiny, která se obává, aby se nevytvořila určitým způsobem zvýhodněná menšina. Ta obava nemusí být nikterak nereálná, ale i když nereální je, vyvolá to emoce, které menšinu poškozují, aniž by se o to musela nějak zasloužit. Je nasnadě, že podobná starost o respektování všech může vést k nebezpečné nesnášenlivosti vůči komukoli. Absurdními a směšnými dopady pak může být stažení Othella jako rasistického dramatu a Kupce benátského jako dramatu antisemitského z repertoáru divadla, proporcionálně rovné zastoupení bílých a černých padouchů ve filmu (čtyřikrát více musí být těch bílých), přepsání scénáře, ve kterém je zlodějem cikán, lichvářem žid a lstivým Afgáncem Afgánec.
Logickým výsledkem je, že se v rámci majoritní společnosti stanou populární skupiny rasistů a xenofobů, kteří by jinak nepřekračovali rozsah jiných běžných anomálií. Naproti tomu existuje myšlenkový směr, který menšiny a jakékoli jiné diskriminovatelné skupiny hájí, aniž by jiné znevýhodňoval a rozčiloval. Je to důsledný liberalismus. Ten totiž hájí práva každého jednotlivce (i třeba toho, který se rozhodne zemřít). Nemám teď na mysli nějakou státní politickou doktrínu, ale společenský a osobnostní prvek, který je uplatňován a rozvíjen na místech k tomu vhodných, tedy v rodinách, ve školách a i v jiných společenstvích.
Typickým příkladem mohou být akademické svobody universit, které nemají podléhat vlivu státu, politických stran ani jiných subjektů. Měla by být pro ně typická pluralita názorů a jejich svobodné vyjadřování, a jen ony sami by si měly stanovovat svá pravidla. Tento princip by měl být, myslím, přenášen i do nižších škol, jen s logickým ohledem na to, že na středních školách, neřkuli na školách základních, se osobnost dětí formuje, takže jsou adekvátně některé „svobody“ potlačovány na úkor „pravidel“. To však neznamená, že by žák a student neměl být seznámen s celým spektrem názorových proudů, a že by mu neměly být (spíše podprahově) vštěpovány principy respektování osobních práv, svobod a názorů každého člověka, které končí vždy tam, kde začínají práva někoho jiného. Proto tvrdím, že v dobré škole by se příkladně mělo učit o tom, co říká Bible, co říkají evangelia, ale také Korán nebo Buddhovy spisy. Ale zakázat někomu mluvit o Bibli jen proto, že se ve své přednášce nevěnuje Koránu, je nebezpečná forma nesnášenlivosti, maskovaná úctou k rozdílným názorům.
