Lokální válka na Kavkazu skončila. K této problematice se vyjadřovali mnozí, a to i na blogu iDnes. Zaregistroval jsem reakce pánů Větvičky, Zieglera, Šarapatky a Kopeckého, které mě přiměly se opakovaně k tomuto tématu vrátit.
Tento článek je v podstatě reakce na blog pana Kopeckého, ale nechci kriticky hodnotit a rozebírat v detailu to, co jsem si v něm přečetl, a to, v čem je podobný s vyjádřeními jiných autorů, spíše se jen zamýšlím nad tím, jak obecně k takovým událostem přistupovat, respektive nepřistupovat. Hodnocení válečných konfliktů je velmi problematické a ošidné, a to o to více, probíhá-li v jejich průběhu či krátce po nich. Řekl bych, že dodnes mnoho lidí není schopno a ochotno realisticky hodnotit ani 2. světovou válku, přestože se už nejedná o její přímé účastníky a reálným žijícím pamětníkům je více jak osmdesát. Narážím tím na skutečnost, že fyzická účast je nutná pro autentické svědectví, ale nikoli pro objektivní hodnocení, osobní zkušenost spíše svádí ke zkreslení celkové problematiky.
Do Náhorního Karabachu jsem se dostal v devadesátých letech, tedy krátce po prvním vzájemném konfliktu obou tehdy nově osamostatněných států. O proběhlé válce jsem pochopitelně věděl, ale vnímal jsem ji jen jako bezpečnostní aspekt cesty, která měla zcela jinou motivaci než „poválečné zpravodajství“. Byl jsem členem jedné z mnoha přírodovědných výprav do oblasti Kavkazu. Teprve až na místě mi počalo docházet, co se zde vlastně stalo, přičemž moje reakce byly vesměs jen emotivní, podobně jako ty, které zde nedávno prezentoval pan Větvička. A to nemíním jako kritiku, to je zcela normální lidská reakce. Kdybych se o tuto problematiku dále nezajímal, zůstala by mi z těch devadesátých let jen vzpomínka (a s ní spojené emoce) na to, jaké bezpráví zasáhlo karabašské Azery (Ázerbájdžánce), kteří byli vítězícími Armény vyhnáni ze svých domovů.
V té době, pokud si dobře vzpomínám, nikdo nevnímal tento konflikt jako náboženskou válku, tedy střet islámu a křesťanství, ale pouze jako důsledek nevyřízených účtů dvou bývalých svazových republik, jejichž charakter spočíval v tom, že Arménie (ještě jako svazová republika) požadovala, aby jí Ázerbájdžán podstoupil území Karabachu. Její představitelé odůvodněně argumentovali výraznou převahou arménského obyvatelstva na tomto území, ale i poněkud diskutabilními historickými nároky. Sovětská vláda tehdy těmto požadavkům nevyhověla, čímž v podstatě způsobila budoucí příčinu konfliktu. Vyhnané Azery tehdy (stejně jako Armény dnes) asi moc nezajímaly proklamace o historických právech, tím spíše o právech božích.
Od té doby se však svět poměrně výrazně změnil. V devadesátých letech to chvíli vypadalo, že se Rusko nakonec stane „součástí“ euroatlantické civilizace, stejně jako Turecko, a podobný civilizační proces postupně proběhne i na horké půdě Kavkazu, Střední Asie, a ještě žhavějším Blízkém východě. Tento optický klam postihl asi jen laiky a naivy, jako jsem byl já, protože mocenské struktury už v té době rozehrávaly zcela jiné hry, které dnes vyústily do jakési latentní války civilizací. V tomto smyslu se tak nesou i mnohá aktuální hodnocení konfliktu, který se po třiceti letech zopakoval. Za tu dobu Ázerbájdžán díky ropě zbohatl, Arménie spíše chudne a Karabach vnímáme jako jednu z oblastí střetu mezi křesťanským a islámským světem.
Někdy mám pocit, že se hodnocení historických i aktuálních událostí snažíme poněkud zbytečně ideologizovat. Mocenské konflikty provázela od nepaměti propaganda založená na etnických a náboženských principech, ale to neznamená, že ty byly vždy tou pravou příčinou. Třeba střety mezi Osmanskou říší a křesťanskou Evropou neměly prakticky vůbec náboženský charakter, stejně jako druhá světová válka nebyla konfliktem mezi německým národním socialismem a ruským „bolševickým socialismem“ a genocida Židů ze strany Němců (před tím i Arménů ze strany Turků) neměla primárně náboženský a etnický charakter, ale příslušné režimy nutně potřebovaly v rámci své propagandy najít nepřítele, přičemž obojí mělo mocenský a také ekonomický podtext.
Řekl bych, že války v Karabachu se nápadně podobají konfliktům v bývalé Jugoslávii. Má-li někdo pocit, že jejich podstatou je střed křesťanství a islámu, potažmo v případě Srbska a Chorvatska střet pravoslaví a katolicismu, je asi na omylu. Etnické, náboženské a nacionální vášně jsou spíše jen palivem, kterým kdosi počne přikládat pod kotel, jenž se pak v jedné chvíli přetlakuje a neštěstí je na světě. Můžeme se dočíst o tom, že v Sudetech vedle sebe dlouhou dobu celkem v klidu žili Češi a Němci, stejně jako se mezi sebou dlouhá desetiletí nevraždily národy bývalé Jugoslávie, o čemž jsem se mohl již osobně přesvědčit, když jsem v Praze i v Bělehradě chodil na pivo se třemi „Jugoši“, kteří se mnou studovali, přičemž se jednalo o Srba, Chorvata a Makedonce z muslimské rodiny. Pamatuji si také, jak jsem se kdysi v horách východně od jezera Sevan setkával v horských vesnicích s Armény i Azery, kteří vůči sobě neprojevovali žádnou nenávist, a když přišla řeč na náboženské otázky, pouze svorně nechápali můj ateismus.
Nechci vůbec tímto článkem zpochybňovat skutečnosti týkající se mocenských pohnutek Ruska či Turecka, ani postoje EU či NATO, které zmiňují výše zmínění autoři, ale chtěl jsem upozornit na to, že ten problém má i jiné aspekty, že utrpení a smrt si lidé v Karabachu, stejně jako mnohde jinde nezpůsobují sami od sebe, ale že jsou často jen obětí indoktrinace založené na vyvolávání starých křivd a nesnášenlivosti založené na rádoby ušlechtilých vlasteneckých pohnutkách, které se snadno změní na pohnutky nacionalistické mající náboženský, kulturní nebo etnický podtext. Mé tři jugoslávské kamarády válka rozdělila a ten jediný, se kterým jsem se potom stýkal, mi řekl, že už je nechce nikdy vidět. Řekl bych, že právě to je podstatou precedentu, který je dobré mít na paměti.
Jak už jsem se zmínil, s hodnoceními je to těžké. Pokud se však někdo pustí do historických souvislostí, měl by uvádět všechny, nebo alespoň také ty, které nepodporují jeho emotivní vnímání problematiky. Na druhou stranu by ony zcela normální a pochopitelné emoce, stejně jako světonázorová stanoviska neměly zcela deformovat historické reálie ani aktuální fakta. Nikdo asi nemůže být zcela objektivní a nestranný a není žádnou hanbou prezentovat své sympatie a antipatie, ale přijde mi dobré, je, pokud možno, příliš nemíchat s reálnými skutečnostmi.
Ve válce o Náhorní Karabach prakticky nezvítězil nikdo. Ázerbájdžán získal kontrolu nad částí problematického území, které nemá valný hospodářský ani strategický význam, a našel zde jen zpustošenou zemi s vypálenými vesnicemi a zaminovanými poli. Ázerbájdžánský režim to bude prezentovat jako slavné vítězství a nápravu historické křivdy, arménský režim, který je naopak pod silným tlakem, bude mluvit o odvetě a možná se na ni bude i chystat. V Karabachu bude ještě hůře, než bylo, a to na obou jeho stranách, a mrtví dobyvatelé i obránci zůstanou přes veškerou propagandu hlásající cosi o hrdinech a mučednících jen mrtvými, kteří zemřeli úplně zbytečně.
https://pavelkopecky1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760877
https://pavelkopecky1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=759076
https://pavelkopecky1.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760494
https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760830
https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=608001
https://vetvicka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758603
https://milansarapatka.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=759199
https://ziegler.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760889
