Pocit sounáležitosti je ošemetná věc. Někdy ho může vytvořit společný postoj, někdy společný nepřítel, jindy to může být společný zlozvyk nebo také společně porušované zákazy a nařízení.
Při jednom ze svých dovolenkových výletů jsem došel kolem poledne do českorajského městečka Lomnice nad Popelkou. Měl jsem v nohách poctivých patnáct kilometrů a dalších deset před sebou a nechtěl jsem se proto zdržovat návštěvou restaurace. Usoudil jsem, že se odbudu jen lehkou svačinkou a v tu chvíli jako na zavolanou jsem uviděl malý zastrčený konzum.
V téže chvíli jsem znejistěl. Napadlo mě totiž, že patrně u sebe nemám roušku. Bez roušky jsem ztracen, říkal jsem si. Nebudu si moci koupit jídlo a bez roušky si u snaživého asijského obchodníka nekoupím ani roušku. Horečně jsem pátral v batohu a, heuréka, jednu už docela jetou jsem na dně nalezl. Hbitě jsem si ji nasadil a zamířil do konzumu.
Obchod to byl český, což znamená poměrně chudě zásobený. V krámě, který byl po asijském vzoru z malé části samoobsluhou byli kromě obchodnice ještě tři lidé. Starší muž u malého stolku pil z takové té retrosklenice turka, a dvě paní živě diskutovaly u pultu s mladou prodavačkou. Nikdo s přítomných roušku neměl.
Já jsem si tu svoji coby cizinec pochopitelně nechal. Byť jsem byl otočen k prázdnému regálu na pečivo cítil jsem na zádech ty pohledy. Když jsem se pak otočil, dalo se z nich číst: Pražák! Zeptal jsem se paní prodavačky, jestli nemá pečivo nebo chleba. Dostal jsem zápornou odpověď a místo vysvětlování jsem si odpověděl sám: Je pátek, tak bylo všechno na objednávku, že ano? Mladá žena zcela bez emocí jen přitakala.
Necítil jsem se vůbec dobře, nestydím se za to, kde žiju, ale náhle jsem měl urgentní potřebu všem přítomným sdělit, že sice bydlím v Praze, ale narodil jsem se a vyrůstal jsem támhle za kopcem. Pochopitelně jsem nic neřekl a znovu jsem se otočil k regálu s pečivem. Úplně nahoře jsem objevil „lahůdkový“ toustový chleba od Penamu. Jsou to ty, co jsou „měkké a svěží“ i za čtrnáct dnů po ukončení expirace.
Když jsem se zmítán pochybnostmi opět otočil k pultu a tím i k vitríně s uzeninou, napadlo mě, že tady nemusím alespoň dělat šaška v roušce. „Mohu si to sundat?“ zeptal jsem se. Prodavačka přisvědčila a všichni přítomní potěšeně kývli. Už jsem byl smířen s tím, že k lákavě vyhlížejícímu turisťáku budu přikusovat onu hmotu, nebo se jím budu ládovat bez pečiva, když na mě paní z poza pultu promluvila: „Oni si vlastně Prímkovi objednali víc, tak tady nějaká houska zbyla“ a přede mnou se objevil košíček se třemi luxusními křupavými pletýnkami bohatě posypanými mákem a solí.
Kromě turisťáku jsem dokoupil jednu chlazenou svijanskou jedenáctku a při placení jsem ještě zálibně zašilhal směrem k muži s turkem. „Chcete kafe?“ zaznělo zcela bezprostředně. „No, to bych si dal, vyhrknul jsem potěšen. „Tak to bude ještě deset korun a já vám ho pak donesu ven“.
U stolku před konzumem už seděli dva strejcové a pili lahváče. Jak mě spatřili s plnýma rukama laskomin, hned mi uvolnili místo. Poděkoval jsem a pustil jsem se do hostiny, ke které záhy přibylo i kafe. „Máš pěknýho psa, mladej,“ započal jeden z nich nenucenou konverzaci, vida před dveřmi do té doby klidně ležící Cassi. Trochu mě překvapil ten „mladej“, už dost dlouho mi tak nikdo neřekl, tím spíše ne sotva o pět let starší chlap, ale bez váhání jsem se vrhnul do rozpravy.
Najednou jsem měl pocit, že nikomu nemusím vyprávět odkud vlastně nejsem a odkud vlastně jsem. Buď to poznali, nebo to bylo v tu chvíli úplně jedno.
