Jak je to u nás a na Ukrajině s těmi fašisty a nacisty?

Jsme na jedné straně svědky zcela neopodstatněného používání těchto pojmů, a na druhé straně se Čecháčci čertí, když se do nějaké souvislosti s nacismem či fašismem staví politické subjekty a jejich představitelé zcela oprávněně.

Obecně bych se přimlouval za to, aby se v politice i publicistice s výrazy souvisejícími s ideologiemi fašismu a nacismu šetřilo. Mají totiž velmi dehonestační charakter a často je mnohem vhodnější popsat, co ten který člověk či partaj amorálního říká a dělá, než použít nějakou paušalizující podobu slov fašismus či nacismus. Samotné vysvětlení těchto pojmů s ohledem na historii a jejich teoretickou a praktickou stránku je natolik komplikované, že jejich případné použití je vlastně jen hrubá nadávka, jejíž podstatu nemá mnohdy smysl vůbec rozebírat.

Nacismem a s tím související denacifikací se aktuálně ohání ruský režim, a to směrem k režimu ukrajinskému a jeho představitelům. Není to ničím reálným opodstatněná rétorika, ale pouze lživá válečná propaganda, jež má v řadách neinformovaného, zmanipulovaného a indoktrinovaného ruského národa (a takových jedinců kdekoli na světě) vzbudit pocit, že na Ukrajině přežívá režim, který je pokračovatelem Ukrajinské povstalecké armády (UPA) z doby 2. světové války, která ovšem nikdy nebyla žádnou oficiální ukrajinskou armádou, měla charakter radikální vojenské organizace  vázané na Organizaci ukrajinských nacionalistů (OUN) a jejímiž zásadními historicky doloženými zločiny byly etnické čistky Poláků na západě Ukrajiny. Po válce se pak stala UPA ilegální organizací bojující proti ruskému a polskému komunistickému režimu, z čehož pramení (jsou čerpány) různé kontroverze.

V české kotlince se v polistopadové době fašismus či nacismus skloňují v souvislosti s nacionalistickými a krajně pravicovými politickými subjekty, z čehož některé byly zrušeny, jiné se samovolně rozpadly a řada z nich stále existuje. Nedá se asi tvrdit, že by obecně všechny tyto strany a spolky otevřeně praktikovaly a propagovaly fašistickou či nacistickou ideologii. Spíše je to tak, že tyto subjekty oslovují poměrně široké spektrum nacionálně, protievropsky, protimigračně, rasisticky, xenofobně či homofobně naladěných občanů, a to od těch s obecně přijatelnými postoji, po ty s projevy protizákonnými, zločinnými či jen zcela amorálními.

Většina těchto subjektů má poměrně malou členskou základnu, a i počet jejich voličů a sympatizantů se počítá v promilích či maximálně v jednotkách procent. Výjimkou je Okamurova parlamentní SPD, kterou je asi nepatřičné a hloupé nazývat fašistickou či nacistickou stranou, což se ani běžně neděje, ale je naopak zcela případné označovat tak některé výroky jejich představitelů, a to v tom smyslu, že jimi podněcují právě radikálně smýšlející občany, kteří možná k označení neonacista, fašista, šovinista, xenofob apod. nemají mnohdy daleko. Dost možná představitelé těchto stran ani takto nesmýšlí, ale je asi lákavé určitou rétorikou oslovit široké spektrum extrémistů včetně těch, kteří se díky své mentální výbavě vůbec nedokážou jakkoli ideologicky profilovat.

Není bez zajímavosti, že nacionalisté a příslušníci extrémní pravice si dobře rozumí s extrémní levicí, tedy se skalními a bigotními komunisty. Bylo to vidět i v naší minulé Sněmovně a vlastně to ani tak divné není. Vždyť i německý nacionální socialismus si notoval s jihoevropským fašismem, který ho do jisté míry ovlivnil, ale který v Německu dostal jakousi kvazi sociální a tím i levicovou příchuť.  V současné vyhrocené době je ovšem více než jindy těžké mnohé postoje a vyjádření kvalifikovat, pojmenovávat a tím i hodnotit a morálně či trestně soudit.  

Slyším-li vyjádření Vladimira Putina a jiných představitelů ruského režimu, musím konstatovat, že je to prezentace lidí, kteří ztratili jakýkoli kredit, věrohodnost a poslední zbytky respektu a jejich podpora či obhajoba musí být v civilizovaném světě něčím naprosto nepřijatelným. Přiznám se, že když jsem nedávno slyšel Okamurovo vystoupení ve Sněmovně na téma migrace z Ukrajiny nebo podobná vyjádření slovenského expremiéra Fica, klidně bych v emoci slova o fašismu či nacismu použil. Již bez emocí je z mého pohledu správné se jen vůči nim vymezit jako k morálnímu dnu, a k již zmíněné snaze vyvolávat ve společnosti nesnášenlivost, vlastními zájmy a dezinformacemi motivovanou sobeckost, nesolidárnost, alibismus a deklarovat tím fatální nedostatek osobní cti. Myslím si, že právě prostřednictvím takovéto rétoriky by měla zaznívat kritika. Je zbytečné plýtvat těžko definovatelnými termíny, ale je naopak nutné zcela konkrétně poukazovat na projevy, které jsou v civilizované, kulturní a demokratické zemi naprosto nepřijatelné.