Představa, že stojíme proti sofistikované teroristické organizaci ozbrojené noži, asi neodpovídá pozorování. Stojíme proti hrstce magorů, které živí vedle jejich fanatismu „mediální klima“, které vyjadřuje jediné – strach.
Existují jistě organizované teroristické skupiny, ale ti co spáchali poslední útoky v Británii a Francii jsou jen zoufalci, které aktivují jejích radikální a fanatické postoje, obrovský mediální zájem a bezpečnostní opatření, ze kterých je patrný všudypřítomný strach. A právě vyvolávání atmosféry strachu je podstatou terorismu. Činnost teroristických organizací se dá monitorovat, a je pak také možné proti nim zasáhnout, proti těmto lidem je to však téměř nemožné. Jak to udělat? Zrušit auta? Kuchyňské nože? Zakázat chodit lidem ve skupinách? Asi ne. Pokud ale teroristům odebereme publicitu, odebereme jim velmi účinnou zbraň.
Přísná bezpečnostní opatření vyvolávají asi jen úvahy o tom, jak zaútočit tam, kde to nikdo nečeká a způsobem, který nikdo nečeká. Je jistě správné systémově zamezit tomu, aby někdo přinesl půlmetrákovou bombu na koncert, ale jaký mohou mít efekt po zuby ozbrojení policisté v ulicích, když stačí přinést hořlavinu do kavárny, napadnou bezbranné nožem nebo najet autem do lidí na refýži. Čím dál přísnější bezpečnostní opatření lidem znepříjemňují život, omezují je a nakonec jim budou asi i znemožňovat některé aktivity, a to je voda na mlýn teroristů. Už vlastně pak ani nemusí nic udělat, stačí se jim jen dívat a užívat si, jak se všichni klepou.
Podobné je to s mediálním zájmem. Sedm mrtvých v Londýně je hlavní celosvětovou zprávou několik dnů. Představitelé států pronášejí projevy, média přináší různé spekulace a vyjádření všech možných i nemožných glosátorů této události. Jsou navrhovány změny zákonů a je slibován nekompromisní přístup, a kdesi na předměstí se nějací magoři dobře baví a říkají si, jak je snadné být teroristou. Řekl bych, že s rostoucí společenskou hysterií bude i přibývat útoků, protože toto klima aktivuje i ty, kterým včera stačilo jen své radikální postoje prezentovat verbálně, protože motivací je hlavně ona publicita.
Pochopitelně nevím, co by se mělo stát, aby se situace počala uklidňovat. Krize islámského světa je patrná a světové mocnosti činí v rámci boje proti terorismu kroky, které naopak muslimy radikalizují. I porážka islámského státu jako instituce bude mít patrně za důsledek nárůst terorismu mimo území jeho působnosti. Hněv majoritní společnosti se pochopitelně obrátí, což je již patrné, proti všem příslušníkům etnik a náboženství, které jsou totožná s etniky a náboženstvím teroristů. To je opět prvek, který přispěje k radikalizaci těch, kteří dosud radikální nebyli a z nich se pak generují ti, u nichž míra fanatismu překročí mez, kdy jim již přestane záležet nejen na životech svých bližních, ale i na vlastním životě.
Je jisté, že muslimů s pocitem frustrace a nenávisti je v západní společnosti hodně, to ale ještě neznamená, že je i mnoho vyslovených radikálů, a i mezi vyslovenými radikály je jen hrstka těch, kteří jsou ochotni někoho zabít a sami za své ideály zemřít. Je to zjevné, protože kdyby to nebyla ona hrstka, tak bychom žili v pekle. Teroristické útoky by byly permanentní součástí života západní společnosti, což přes všechnu hrůzu posledních útoků není realita. Co tedy s tím dělat? Ty, kteří jsou již rozhodnuti, a k teroristickým činům se chystají, je třeba odhalovat a zneškodňovat, ale s těmi ostatními je třeba pracovat tak, aby se z nich ani potencionální teroristé nestali. Co s tím? Nevím, ale jsem přesvědčen, že řešením jsou cesty smíru, protože žádný boj s terorismem ještě nikdy nikdo nevyhrál. Vždy musely padnout ideály, pro které teroristé vraždí.
