Hrdý Budžes populista!

V té Neumannově básni, kterou zparodovala do názvu své knihy Irena Dousková, je dále deklarováno: “žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí”, což mi k Babišovi, hrdému na to, že je populista hájící 2,4 mil. lidí, moc nesedí. 

ředseda Babiš poskytl rozhovor Právu,ve kterém vedle řady výroků, které by jistě stály za rozbor, prohlašuje, cituji: “Jsem hrdý populista, hájím 2, 4 milionu lidí”. Pominu-li zcela obecnou bezobsažnost takovýchto výroků, používaných politiky celého politického spektra, majících navodit zcela iluzorní představu, že hájí zájmy všech svých potenciálních voličů, tak mě docela zaráží, že se někdo otevřeně hlásí k populismu a je na to ještě hrdý. 

Podotýkám, že smyslem rozboru výroků a postojů Andreje Babiše je prostá skutečnost, že je stále lídrem nejsilnějšího samostatného politického subjektu v České republice, což mi dlouhodobě přijde jako velmi smutné. Přiznám se, že nemám rád různé šarády s termíny poměrně ustálených významů, používání expresivního zabarvení, které z obecně pozitivních výrazů činí negativní a naopak. Dost na tom, že vznikají stále nová, většinou hanlivá označení, která zcela zkreslují svůj původní smysl a obecně rozostřují vnímání toho, co je dobré a co dobré není.   

Podstata výrazu “populismus” je jednoznačně negativní. Označuje-li někdo sám sebe za populistu, tak buď otevřeně přiznává, že je podvodník, který pro svůj prospěch a úspěch zneužívá určitou část společnosti, kterou si kupuje benefity, výhodami, sliby a jistým druhem ideologické manipulace, anebo se snaží veřejnost přesvědčit interpretací, že populismus je službou lidu. Člověka pomáhajícího nezištně svým bližním bez ohledu na své vlastní zájmy můžeme nazvat třeba samaritánem, a toho, kdo tak činí ve větším měřítku třeba filantropem. Pohnutky populisty nejsou lidumilné, ale naopak zcela egoistické. 

Nebezpečí populismu jsou zjevná. Slibování nesplnitelného, což je bohužel obecný obraz celé aktuální politiky, vede k nedůvěře v politiku a politiky. Kupování si voličů prostředky, které stát nemá, nebo je má, ale musí je vynaložit jiným, smysluplným způsobem, vede logicky k ekonomickým problémům. Populismus však ve svých ideologických doktrínách skrývá ještě jedno, možná vůbec největší nebezpečí. Je to rozdělování společnosti na dvě stejnorodé části – “lid” a “elitu”, přičemž je lidu podsouváno, že on je tím dobrem, a má proto dominovat, a elita, ať už je vykreslena jakkoli, je tím zlem, které lidu škodí. 

Pokud vám taková definice něco připomíná, nebude to náhoda. Populismus má velmi blízko ke komunismu, potažmo bolševismu. Stejně jako dřívější strůjci komunistických revolucí a pučů i soudobí populisté vytváří antagonistické společenské třídy, přičemž lid, již nenazývaný proletariát, kromě toho, že je dobrý, je i početnější, a má tedy právo svou vůli prosazovat. V tomto schématu, které je spíše podsouváno, než otevřeně deklarováno, jsou přirozeně proti sobě staveni bohatí a chudí, úspěšní a neúspěšní, vzdělaní a nevzdělaní, známí a anonymní či vlivní a bezmocní. 

Někoho může lehko napadnout, že to tak skutečně je, ale pokřivenost takových tezí spočívá v oné třídnosti a striktním hodnocení. Společnost má charakter spektra, přičemž na jednom jeho konci jsou různí asociálové a zločinci a na druhém skutečné elity. Ne každý člověk nacházející se na společenském okraji či zcela mimo systém musí být nutně špatný, a ne každý příslušník elity dobrý, ale nositeli společenského vývoje a zásadních společenských změn jsou vždy elity. Známe z historie, že i fatální a v důsledcích hrůzné politické změny iniciovaly elity, a to ty, které přesvědčily lid, aby se postavil proti jiným elitám, tedy třídě, do které jako by oni iniciátoři nepatřili. To je v celku jednotný obraz bolševismu, nacismu a všech obdobných revolučních počinů. 

Andrej Babiš, abych se vrátil do aktuálních reálií, je jednoznačně příslušníkem elity. Od začátku své politické kariéry se ovšem distancuje od většiny jiných elit s tím, že on a jeho spolupracovníci jsou oněmi ojedinělými výjimkami, tedy dobrými elitami. Docela se divím, že tenhle tisíckrát zprofanovaný, zneužitý a demaskovaný model stále funguje. Nedivím se tomu, že to fungovalo a funguje v zemích, kde drtivá část společnosti žila a žije v bídě, je negramotná a elitami sužovaná (tím se dá dobře vysvětlit úspěch ruské revoluce v roce 1917 - VŘSR), ale v civilizované, vzdělané a stále obecně blahobytné zemi je to trochu na pováženou. 

Je evidentní, že i jen mírné snížení životní úrovně a s tím příslib, že ji někdo bezbolestně umí vrátit zpátky, přiměje velkou část společnosti tomu věřit, tedy věřit populistům. Jsme také oprávněně velmi opatrní, aby si nikdo nemohl uzurpovat moc, ale určitá, těžko soudit, jak velká část společnosti touží svoji vůli prosazovat i jinak než jen na základě volebního práva. Mnoho lidí se hlásí k principu přímé demokracie, což není ničím jiným než principem, že místo elit bude stát řídit lid. Je také evidentní, že se stále velké důvěře těší člověk, který by ji měl snad podle všech teorií dávno pozbýt, což buď svědčí o tom, že žijeme v rozvrácené a zaostalé společnosti, nebo že elity aktuálního establishmentu fatálně selhávají. 

V tomto článku jsem chtěl vlastně jen opětovně upozornit na to, že populismus, ať už přiznaný, nebo skrývaný, takto nazývaný, nebo různě interpretovaný je společenské zlo, které může extrémně škodit, pokud zvítězí, a velmi škodí i jen tím, že je silné, protože se zdá, že jediným způsobem, jak bojovat s populismem, je být ještě větší populista, což může vytočit politickou spirálu do zcela absurdního rozměru. Dost možná se už v takové spirále nacházíme. Řekl bych, že bychom měli být hrdí jen na to, co nás k hrdosti opravňuje a věřit jen těm, kteří si důvěryhodnost zaslouží. Konečně, pokud vytrhneme z kontextu verš: “A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí” ,může to být pro ledaskoho docela dobré motto.