Většina toho, co Miroslav Macek udělal, mi docela sedí. Jeho politické názory, výchovný záhlavec Rathovi (ten sedl i jemu), včasný odchod z politiky, jeho hedonistická póza i překlady Shakespeara. Teď nám ale sáhl na Saturnina.
Nebudu nikterak zastírat, že mi byl Miroslav Macek sympatický i jako politik. Nazýval dle mého soudu věci pravými jmény a byl kritický ke komukoli. Nevím, jestli zbohatl etickým způsobem, ale když byl kritizován (podruhé), že ne, odešel z politiky.
Rád si otevřu jeho politické komentáře na na webu „Viditelný Macek“, které mi přijdou trefné, stručné a vtipné, dnes asi raději než „Neviditelného psa“, kterého Macek názvem svého glosáře zjevně paroduje. Mám docela rád i jeho (myslím trochu hraný) hedonistický snobismus.
Když jsem ale poprvé bral do ruky jeho překlady anglické poezie, zvláště Shakespearových sonetů, trochu se mi chvěla ruka; to bude zklamání, říkal jsem si. Nebylo. Přiznám se, že dnes čtu Mackova přebásnění možná raději než Hilského, o kterých jsem si myslel, že jsou nepřekonatelná.
Docela nedávno jsem se dozvěděl, že jde do prodeje volné pokračování Jirotkova Saturnina, knížky která mě provází od studentských let, a jejíž filmové zpracování považuji za vzácnou ukázku toho, jak film nemusí zaostávat za literární předlohou. Autor: Miroslav Macek.
Zděsil jsem se. Obecně volná pokračování slavných literární děl od jiných autorů považuji za něco jako svatokrádež a neznám snad žádné, které by nepůsobilo trapně. Typickým příkladem může být Vaňkovo dopsání „Švejka“. A teď se můj oblíbený politik, glosátor a překladatel rozhodl prznit můj literární poklad.
Nepřečetl jsem schválně žádnou recenzi, ani úvodní slovo vydavatele a rovnou jsem začal číst ono volné pokračování začínající svatbou tety Kateřiny. Nebudu to protahovat, stalo se něco těžko uvěřitelného, po přečtení tří stránek jsem zjistil, že mi tečou slzy – od smíchu. Četl jsem dál a chlámal jsem se stejně, jako kdysi (a v podstatě průběžně kdykoli) u četby originálu.
Kdyby mi před tím někdo řekl, že je to v pozůstalosti nalezené Jirotkovo pokračování, věřil bych tomu, tak se Mackovi podařilo napodobit formu, styl i Jirotkův suchý anglický humor. Až teď jsem si přečetl recenze a ono slovo vydavatele, ve kterém je objasněno, že Miroslav Macek vyhrál soutěž vyhlášenou nakladatelstvím Albatros na pokračování Saturnina.
Četl jsem i Mackův komentář, ve kterém autor vysvětluje, jak se na mnoho měsíců stal Jirotkou, a jak se přenesl do doby, kterou již osobně nikdo nepamatuje. Miroslav Macek také veškeré zásluhy ( jsou-li jaké) skládá původnímu autorovi asi tak, jako genialita Shakespearových sonetů patří Shakespearovi, což si myslím, že to tak v tomto případě úplně není, protože nové zápletky musel novodobý „Jirotka“ vymyslet sám, ale tento přístup autora šlechtí.
Ještě k vysvětlení názvu tohoto článku: i Davidu Rathovi vyšla nová kniha, jmenuje se "Řád" a není to "kupodivu" zpověď vykreslující spiknutí proti jeho osobě, tím méně přiznání se k lumpárnám a pokání, ale thriller o Evropě ovládnuté islámem. To dílo snad může uspokojit islamofoby, čtenáře literatury těžko.
Pokud nemáte rádi politické názory Miroslava Macka, pokud ho považujete za lumpa, pokud opovrhujete jeho snobismem, a pokud se vám nelíbí ani jeho překlady poezie, nevadí. Ale pokračování Saturnina, pokud máte rádi originál, si určitě přečtěte, nezklame vás.
