Počínání člověka na planetě je již asi neúnosné, proto se příroda brání. Do boje s lidskou civilizací tak nasadila malé, ale velmi zarputilé bojovníky z řad bezobratlých živočichů: kůrovce, berušky, majky, chrousty i chvostoskoky.
Tento článek je určitou reakcí na více či méně seriózní zprávy o střetu naší civilizace či její části s hmyzem, což mě jako entomologa zajímá. Chci se vyjádřit ke stanoviskům autorů článků, které mají někdy nejen trochu bulvární charakter, ale vyskytují se v nich nepřesnosti či úplné nesmysly. Přestože se pokusím uvést fakta na pravou míru, nemohu si odpustit projevy určitého nadhledu vyplývající z toho, že lokální problém může být z hlediska obecného pohledu na přírodní procesy zcela zanedbatelný.
Začal bych nejnovější zprávou o invazi chvostoskoků (čtěte zde). Chvostoskoci (Collembola) jsou skupina malých členovců, která se již systematicky neřadí k hmyzu (když jsem se před čtyřiceti lety systematiku učil, ještě tam patřili), ale jelikož patří mezi "šestinožce" (Hexapoda), lze o nich klidně jako o hmyzu uvažovat. Chvostoskoci jsou co do předpokládaného počtu asi nejrozšířenější skupinou členovců. V jednom kubíku půdy může žít i několik set tisíc jedinců! Jsou to tvorové naprosto nezbytní pro rozklad jakéhokoli organického materiálu, bez nich a bez bakterií by prakticky nemohla existovat půda jako zdroj veškeré vegetace. „Početní stavy“ chvostoskoků souvisí s mírou vlhkosti, sucho způsobuje jejich úbytek a vlhko vede k jejich přemnožení, což může být důsledkem přirozených klimatických výkyvů, tak i člověkem způsobené nerovnováhy. Chvostoskoci člověku nijak výrazně neškodí, nejsou jedovatí a nepřenáší nemoci. Při přemnožení (tím spíše v popsané míře přemnožení) mohou sice způsobit i určité škody na rostlinách a houbách, ale to jen lokálně a po omezenou dobu. Jejich „invaze“ může být pro člověka nepříjemná, ale to je asi tak všechno. Vše spraví pár suchých a teplých dnů.
Pro lidi může být zdrojem určitého znepokojení ledacos. I přemnožení brouků, které nazýváme slunéčka, lidově berušky (čtěte zde). Slunéčka (rod Coccinella) jsou na rozdíl od chvostoskoků zcela regulérními zástupci hmyzu i řádu brouků. Přes svůj roztomilý zjev jsou to zdatní predátoři, kteří z lidského hlediska zabezpečují ochranu rostlin pře mšicemi, červci i jiným hmyzem, který škodí našim plodinám i okrasným rostlinám. Ani slunéčka prakticky nemohou lidem škodit jinak, než že nás obtěžuje jejich kumulace v domech v době zimování. Mohou sice šířit třeba spory nežádoucích hub, ale na člověka přenosné nemoci neroznáší. Tělo těchto brouků sice obsahuje jedovaté látky, které odpuzují predátory, ale jejich množství není pro člověka nikterak nebezpečné. V současné době je populace „českých sedmitečných berušek“ ohrožována invazním asijským druhem slunéčka, které se pro ně stává výrazným konkurentem. Tento problém se dá myslím docela úspěšně přenést i do lidské společnosti.
Je-li pro někoho problémem přemnožení slunéček, tak přemnožení majek je skutečně pseudoproblém (čtěte zde). To, že se letos na jaře v okolí Brna tito poněkud bizarní brouci výrazněji rozmnožili, je naopak velmi pozitivní signál stavu tamější přírody. Majky (Meloe) jsou zástupci čeledi brouků (Meloidae), do které patří i puchýřník lékařský. Tito živočichové se vyznačuje tím, že jejich těla obsahují prudký jed kantaridin, který je může za jistých okolností učinit nebezpečnými i pro člověka. Způsobit si vážnou otravu je možné pozřením již několika (respektive několika desítkami) hmyzích těl. Otázkou je, proč by to někdo dělal, i když v případě puchýřníka si k tomu lidé určité důvody našli (čtěte zde). Vezmete-li majku či puchýřníka do ruky, můžete si způsobit malé lokální poleptání kůže (asi jako v případě mloka nebo ropuchy), a pokud si nesáhnete do oka, nic víc se vám nestane, v oku je kantaridin opravdu nepříjemný. Majky nikdy nežijí v lidských sídlech a většinou ani na obhospodařovaných pozemcích a ve svém prostředí si zasluhují naši ochranu. Jejich hubení a zabíjení je zcela nedůvodné barbarství.
Velmi zajímavou, a to i z historického hlediska se jeví „kauza chroust“. I ti se letos na některých místech Moravy přemnožili (čtěte zde). Chrousti jsou také brouci, a to s čeledi vrubounovitých (Scarabaeidae; ano, jsou to vzdálenější příbuzní posvátných „skarabeů“) a u nás jich žije několik druhů. Z pohledu na chrousta jako na škůdce je asi nejvýznamnější chroust obecný (Melolontha melolontha). Tento brouk býval asi nejznámějším škůdcem hospodářských rostlin i stromů vůbec, ale vše se počalo měnit v polovině 20. století. Do konce milénia byl v Čechách díky zemědělské chemii téměř vyhuben, a tak jeho lokální přemnožení v tomto roce mnohé překvapilo. Ještě v době mého dětství se mluvilo o tzv. chroustích rocích, které se periodicky opakovaly vždy po čtyřech letech. Souvisí to se čtyřletým (výjimečně pětiletým) vývojem brouka od vajíčka pro dospělého jedince. Lokální chroustí kalamita je tedy něčím zcela normálním, s čím zemědělci vždy počítali a možná budou muset počítat znovu. Extrémní invaze chroustů má skutečně devastační dopad ne nepodobný kobylkám, přičemž v jejich případě je významným škůdcem i larva. Vše se podobně jako v jiných případech odvíjí od aktuálního klimatu. Mírné zimy a teplá léta chroustům přejí a přeje jim i omezené používání pesticidů a insekticidů, což ovšem prospívá i ledem.
O kůrovci toho bylo napsáno už mnoho (čtěte třeba zde), protože dopad jeho přemnožení je fatální a nemá jako v předešlých případech jen lokální charakter. Myslím, že již snad nikdo nezpochybňuje skutečnost, že příčiny devastace smrkových lesů jsou kombinací oněch “příhodných“ klimatických podmínek (tepla a sucha) a neuvážené výsadby smrkových monokultur, které nejsou vyjma horských smrčin pro naši přírodu přirozené. Je smutné, že současnou kalamitu předvídali lesničtí odborníci před desítkami let, ale nikdo neposlouchal jejich varování ani návrhy řešení. Jinak tzv. kůrovci jsou brouci dvou podčeledí čeledi nosatcovitých (Curculionidae), kterých u nás žije několik desítek druhů. Téměř každý druh stromu „má svého“ lýkožrouta, který se zcela přirozeně s dalšími druhy hmyzu, houbami (plísněmi) i vyššími živočichy podílí na zániku každé dřeviny.
Z výše uvedeného by mělo být patrné, že boj proti „škůdcům“ řad hmyzu nelze paušalizovat. Nechci tvrdit, že je vždy správné nečinit nic a pasívně čekat až problémy pominou, ale tvrdá řešení v podobě plošného hubení bývají často kontraproduktivní, protože se škůdci se často zahubí i jejich přirození predátoři, a tím dochází k ještě většímu narušení již tak dost narušené přírodní rovnováhy. Logickou cestou bývá prevence, která je však často z ekonomického hlediska problematická, a také určitá pokora, která vede k jistému smíření se se skutečností, že příroda není jen zdroj a každý, kdo nám z tohoto zdroje „ujídá“, není nepřítel.
