A kdo ví, třeba se k nim společně s Maďary přidáme časem taky, a jako za starých dobrých časů zatneme západním imperialistům tipec. Rusové přeci nejsou a nikdy nebyli agresoři, ale jenom si hájili a hájí své zájmy.
Ta myšlenka, že Rusko není agresor, ale jen si hájí své zájmy, není z hlavy nějakého pomatence, ale vyslovil ji předseda vládní Slovenské národní strany (SNS) a místopředseda slovenského parlamentu Andrej Danko, čímž se lež a stupidita stávají výrazem aktuální slovenské politiky, respektive pokud je napadení suverénního státu a páchání válečných zločinů pouhou obhajobou vlastních zájmů, nejsou a nebyly ničím jiným žádné války a žádná válečná zvěrstva v historii.
Slyším a čtu od představitelů aktuální opozice a jejích obdivovatelů, jejichž řady utěšeně rostou, že jsou postoje české vlády proti proruské politice Slovenska nepřípustné, že je nepatřičné ochlazovat naše bratrské svazky jen proto, že většina Slováků, jejichž ústy mluví lidem zvolení představitelé, má jen jiný názor. Mám pocit, jako bychom se v této souvislosti bavili o vkusu či názorech na nějaké banální téma, a ne o otázkách a definicích mezinárodního práva a o zcela obecných principech morálky a lidskosti.
Tyto skutečnosti jsou pro mne natolik znepokojivé, že se stále pokouším pochopit, co se to s většinou Slováků, Maďarů, ale i velkou částí našinců proboha stalo. Jak příslušníci civilizovaných národů, jejichž předci na vlastní kůži zažili kolaboraci svých vlád s nepřáteli a také pocítili, jak chutná „bratrská“ pomoc, a jak vliv domnělých osvoboditelů a přátel zdevastoval vazalské státy, jimiž se naše země staly, a to nejen ekonomicky, ale i morálně.
Jak může někdo, a tím nemyslím prosťáčka po deseti pivech v hospodě, ale vrcholného politika v médiích, srovnávat guberniální poměry v předlistopadovém Československu s naším dobrovolným členstvím v EU? Jak může být srovnávána Varšavská smlouva a NATO? To jsme my, kteří jsme v těch dobách žili, ztratili vlastní paměť a národ jako celek přišel o svou paměť historickou? Cožpak si uvážlivý a přemýšlivý člověk může neuvědomovat ono zlo, které se už více jak sto let na území Ruska pouze metamorfuje a ohrožuje ne dokonalý, ale přesto stále demokratický svět?
Je možné, že se oni uvážliví a přemýšliví lidé stali v nějaké civilizované zemi menšinou, že nám zatemnil mozek strach, že jsou mnozí bez váhání ochotni vyměnit svá práva a svobody za pofiderní příslib nějakých existenčních záruk a lepšího žvance? Opravdu jsme jako příslušníci vyspělých národů ochotni skočit na špek užvaněným populistům, kteří sledují pouze své zájmy, a občané jsou pro ně jen prostředkem k jejich naplnění? Nechce se mi tomu věřit, ale to, co vidím kolem sebe, není iluze zlého snu, ale je to realita.
Vojensky i ekonomicky silné Švédsko, které uniklo vlivu sovětského Ruska a profitovalo na své neutralitě během obou světových válek i v době poválečné, má z putinovského Ruska oprávněný strach, a tak upustilo od své vojenské neutrality a stalo se součástí Aliance. A postkomunistické státy, které zdaleka nemají skandinávskou životní úroveň a ekonomickou sílu možná jen kvůli tomu, že shodou okolností a na základě ruské imperiální politiky skončili ve sféře vlivu Sovětského svazu, nyní spekulují o tom, není-li lepší se od Západu distancovat a se zločinným putinovským režimem se nějak dohodnout.
Kdybych se všemi svými blízkými sledoval tuto situaci z Marsu, řekl bych: „Dobře vám tak, nestačilo vám těch čtyřicet let nesvobody, tak si to vyžerte znova!“ Jenomže nejsem vesmírným pozorovatelem, ale součástí lidstva, které řeší dilema, v jakém světě budou žít naše děti a vnoučata. Velká část Ukrajinců, stejně jako občanů pobaltských a dalších republik bývalého Svazu, nechce už nikdy být součástí Ruska. Slováci a Maďaři se počínají chovat tak, jako by jim to snad ani nevadilo. Myslím si, že by rychle prozřeli, ale ve své malověrnosti si to asi nechtějí přiznat a už brzo může být pozdě.
