Původně křesťanský chrám se po dobytí Konstantinopole Osmany stal mešitou, kterou pak nechal Mustafa Kemal v rámci sekularizace přeměnit na muzeum. Na základě zcela opačného vývoje Turecka se opět změní v mešitu.
Chrám Boží Moudrosti, jak zní překlad názvu jedné z nejvýznamnějších světových sakrálních památek, bude opět prioritně sloužit k uctění boha. Nutno říci, že stejného boha, k jehož oslavě byla tato monumentální stavba v 6. století vybudována (křesťané, muslimové i židé musí mít logicky stejného boha) a zůstane zpřístupněna turistům. Proč tedy rozhodnutí tureckého soudu a plánovaný počin prezidenta Erdogana vyvolávají takové emoce, když se po celém světě stále staví i nové mešity, křesťanské kostely a synagogy?
Tato záležitost má řadu zajímavých a také poměrně vážných konsekvencí. Můžeme uvažovat o populistickém aktu současného tureckého vůdce, který ovšem není samoúčelný, ale vyjadřuje určitou změnu v turecké společnosti, jež by se dala nazvat náboženskou renesancí a s tím spojeným bořením sekulárních principů, a můžeme to vnímat i jako jisté symbolické gesto odklonu Turecka od euroatlantické civilizace, jejíž součástí se paradoxně toužilo stát téměř celé 20. století.
Proces oné náboženské renesance a drolení sekularismu je typickým projevem muslimského světa prakticky od počátku nového milénia, přičemž vlna protestů, nepokojů, povstání a revolucí, které probíhaly ve většině arabských států od konce roku 2010, zvaných „arabské jaro“, tento trend jen vyhrotila. Turecko však od rozpadu Osmanské říše a vzniku republiky stálo zcela jinde než arabské státy. Stát vedený Mustafou Kemalem (zvaným Atatürk, otec Turků) prosazoval sekulárnější státní politiku, než většina evropských demokracií té doby a donedávna bylo Turecko v jistém smyslu sekulárnějším státem než třeba Polsko.
Z pohledu Evropana, tím spíše občana ateistické země je sekularismus vnímán jako jednoznačně pozitivní systém a ve své podstatě i ideologie. I v prostředí islámu má nesporný pokrokový charakter, je ovšem velmi podstatné, jakým způsobem jsou tyto zásady do společnosti a chodu státu implantovány. V Turecku to byl vysloveně násilný proces a režim, který ho prosazoval, nelze nazývat jinak než diktaturou (Atatürkovým obdivovatelem byl třeba Adolf Hitler). Turci se systému podrobili, ale je patrné, že mnoho z nich ne z přesvědčení. Plody oné necitlivé a překotné změny náboženského státu ve zcela sekulární sklízí Turecko i mnohé jiné muslimské státy dnes po mnoha desetiletích.
Přeměna chrámu Hagia Sofia zpět na mešitu je tak jen symbolickým gestem výše uvedeného. V turecké společnosti, která měla hlavně ve velkých městech dlouhá léta vysloveně evropský charakter, se pak těmito symboly stává opětné zahalování žen a také různé atributy náboženské praxe. Mnohem znepokojivější však je, že se v Turecku počíná měnit i legislativa. Sekularismus totiž ve své pravé a pozitivní roli není bojem proti náboženství a už vůbec ne potíráním víry. Může ve svém principu oddělení státní moci a náboženství dobře fungovat i v silně nábožensky založené společnosti. Problém je, když se náboženství stane politickou ideologií, což je v tomto prostředí politický islám.
Turecko je natolik velký, mocný a tím i významný stát, že takovou, zdánlivě nevýznamnou událost, jakou je změna charakteru jednoho chrámu, nelze brát na lehkou váhu. Turecko je v rámci NATO spojencem, byť se tak v mnohých ohledech už dost dlouho nechová, je to obchodní partner, a hlavně zcela klíčový hráč na Blízkém východě. V tomto ohledu je zajímavé, že Turecko se pod vedením Recepa Erdogana a jeho AKP snaží dělat poměrně nezávislou imperiální politiku postavenou pouze na pragmatických postojích k mocnostem (USA, Rusko, EU), na politice tzv. „nulových problémů“ k muslimským zemím a ostře vystupuje prakticky pouze proti tradičním nepřátelům, tedy Kurdům a Asadovu syrskému režimu. Turecko se také staví do role jakéhosi vzoru pro muslimské země a jelikož dalšími vzory touží být Saúdská Arábie a Írán, není namístě přílišný optimismus ohledně toho, jakým způsobem se bude ubírat Blízký východ i svět islámu jako takový.
Poznámka: Zvolání „Allahu Akbar“ (takbír) je zcela běžnou hovorovou i formální frází ("Bůh je velký"), nikoli jen prezentací teroristy, jak by si někdo na základě jeho mediální propagace mohl myslet, navíc je v názvu tohoto článku použito spíše ironicky.
