Před čtrnácti dny se stala ona tragédie na FFUK. Tentýž den jsme pořádali hudební večírek. Myslíte si, že se jeho pravidelní účastníci nedostavili, že restaurace zavřela a my jsme místo zábavy seděli doma a truchlili? Ale kdeže!
Myslím si, že ta smutná událost každého normálního člověka nějak zasáhla, ale každý takové tragédie vnímá jinak a také na ně jinak reaguje. Z hlediska státu a jeho představitelů jsou zcela namístě určité formální kroky a projevy, ale jinak je na každém jedinci i organizaci, jak k tomu přistoupí. Myslím si, že každý by se měl chovat tak, jak to sám cítí, přičemž jediným kritériem jsou ohledy na postižené a pozůstalé. Pokud se jich příslušný projev nijak nedotýká, nemá nikdo právo ho hodnotit.
Naše předvánoční akce neměla pochopitelně na postižené a pozůstalé žádný vliv, takže nebyl ani důvod, aby nám naše veselí někdo vyčítal, a nezaznamenal jsem, že by tak někdo činil, a co vím, tak i na jiných místech se lidé chovali stejně jako jiné dny, což obecně neznamená, že by se jich tato tragédie nedotkla. Nicméně, kdyby nás měla traumatizovat každá hrůzná událost, která se stane v našem bezprostředním i vzdálenějším okolí, potažmo kdekoli na světě, a kdybychom kvůli tomu měli přestávat normálně žít, žili bychom ve stavu permanentního smutku.
Je asi patrné, kam výše uvedenými názory mířím. Je jasné, že jsou mezi námi lidé, kteří podobné události vnímají velmi intenzivně a podle toho také reagují. Nikdo jim nebrání truchlit a projevovat jakoukoli pietu, ale je třeba respektovat, že jiní na to nebudou reagovat vůbec nijak a dovolím si tvrdit, že takových je většina, ale mnozí z nás se na základě všudypřítomného pokryteckého klimatu chovají zcela jinak, než jim velí vlastní přirozenost, a to se zdaleka netýká jen reakcí na všemožné tragédie.
Představte si naše předky žijící většinu svého života v období i několika válečných konfliktů se všemi hrůzami s tím spojenými. Představte si ty, v jejichž zemi zuří válka i v těchto dnech, kterým denně umírají blízcí a známí, a to nejen vojáci, ale i děti a jiní nevinní civilisté, a kteří sami žijí v permanentním ohrožení života. I tito lidé museli a musí nějak žít a jsem přesvědčen, že se nemohli a nemohou hrůzám kolem sebe poddávat, protože by jinak museli zešílet.
Z duše nesnáším projevy pokrytectví a jsem přesvědčen, že právě všudypřítomné pokrytectví velmi škodí i naší společnosti. Jedna věc je formální slušnost, jistá zdrženlivost a respektování obecných společenských norem, na druhé straně by se lidé měli chovat i vyjadřovat tak, jak je pro ně přirozené, a ne tak, jak jim nakazuje nějaká nepsaná pseudonorma. A myslím si, že tímto pohledem bychom měli hodnotit i chování druhých.
