Dojička socialismu

Kromě prominentů, živlů pokoušejících se bývalý režim rozvrátit a té většiny držící hubu a krok a žijící z ruky do huby, zde byli desítky let i tací, kteří režim nenáviděli, ale dokázali ho znalecky podojit tak, jako moje babička.

Moje babička z otcovy strany se stejně jako dědeček narodila v „posledních záchvěvech“ rakousko-uherského mocnářství, pocházela ze středostavovské rodiny a vyrůstala nedaleko Mladé Boleslavi. V příznivých prvorepublikových poměrech získala sice solidní vzdělání, ale od dětství tíhla ke krejčovině, a tak posléze po překonání odporu rodiny, která s ní měla jiné plány, nastoupila do učení ve vyhlášeném mladoboleslavském dámském salónu. V Boleslavi se také na jakési společenské akci seznámila s dědečkem, který se právě chystal převzít po otci typografickou dílnu.

Moji prarodiče se vzali krátce před okupací, postavili si dům a o své budoucnosti měli asi vcelku jasno. Dědeček jako umělecký typograf měl již zavedenou firmu a babička si hodlala otevřít vlastní krejčovskou dílnu. Prvním dramatickým okamžikem jejich manželství byla asi mobilizace, dědeček narukoval do pohraniční pevnůstky, ale po kapitulaci se vrátil do své dílny a v ní bez problémů přežil protektorátní časy, a to i díky babičce, která mu v květnu 1945 zatrhla „pražské povstání“ (o čemž si můžete přečíst zde). Babička v té době porodila mého strýce, ale to jí nebránilo díky předchozím kontaktům provozovat doma malý salón. Byla již v mládí natolik schopná a úspěšná, že si u ní nechala šít plesové šaty i žena šéfa boleslavského gestapa.

V této souvislosti je možná dobré připomenout, že v dobách protektorátu u nás nežili jen odbojáři a kolaboranti, ti jsou dodnes mediálně zajímavou částí tehdejší populace, ale byla to část velmi minoritní. Většina Čechů a Moravanů prostě dál žila, pracovala, podnikala a ve své podstatě tak více či méně i sloužila režimu, který zde panoval. Dědeček byl zarytý vlastenec, ale živil rodinu, splácel hypotéku, a tak tiskl to, co si který zákazník objednal, ať to byl kdokoli. Babička byla od mládí natolik přizpůsobivá a podnikavá, že politické změny, pokud vůbec nějak zásadně vnímala, neměli na její podnikatelskou činnost žádný zásadní vliv. To, na čem opravdu lpěla, byla jen její rodina a její kšeft.

Za války tak milá babička vesele šila pro paničky boleslavské honorace včetně zmíněných žen nacistických pohlavárů okresního významu, což jí bylo po válce vyčítáno, ale ona docela rozumně argumentovala tím, že kdyby to odmítla, riskovala by život svůj a své rodiny. Když se pak ukázalo, že svojí krejčovinou defacto živila i několik rodin chudých švadlen, velmi rychle hlasy o kolaborantce ztichly. Vzpomínám si v této souvislosti, že jako kluk jsem si o babičce myslel, že je lakomá, až později jsem poznal, že sice velmi nerada komukoli cokoli dává zadarmo, ale dobře odvedenou práci dovede ohodnotit královsky. I své vnuky odměňovala zásadně jen podle zásluh. To byl i případ jejích tehdejších a následných „zaměstnankyň“, na které sice byla velmi přísná a náročná, ale ty ještě po mnoha letech vzpomínaly na to, jak se u paní mistrové měly dobře.

Po osvobození vypadalo vše více než růžově, babička povila druhého syna, mého otce, a byla rozhodnutá domácí salón přenést do Boleslavi a náležitě ho rozšířit. Nepochybně by se to také stalo, kdyby nepřišel únor roku 1948. Z počátku to sice vypadalo, že se znárodňování nedotkne malých firem, jako byla typografická dílna se třemi zaměstnanci či dámské krejčovství se stejným počtem švadlen, ale ono se jich to v roce 1951 dotklo, a to zcela zásadně: Mému dědečkovi - „buržoovi“ znárodnili typografickou dílnu. Babička ovšem nasadila páky a prostřednictvím vlivných manželů svých klientek dosáhla toho, že dědečka v jeho bývalé firmě, nyní provozovně jakéhosi družstva nechali soudruzi pracovat, a to dokonce jako vedoucího.

Babičku zmaření snu o boleslavském salónu nezlomilo. Rozšířila si domácí dílnu, vybavila ji již dříve zakoupenou moderní technikou a časem, aby předešla udáním, že má produkci jako středně velká oděvní firma, nějakým způsobem zařídila, že v místním JZD v rámci přidružené výroby vzniklo jakési oděvní družstvo, jehož se babička stala vedoucí, a kde opět začalo pracovat několik dříve osvědčených a zaměstnaných švadlen. V průběhu let se babička - „družstevnice“ stala i mistrovou odborného výcviku jisté oděvní školy a do jejího družstva tak docházely učnice, které v rámci výuky prováděly podřadnější práce a z těch nejnadanějších se rekrutovaly její další spolupracovnice. V sedmdesátých letech, ze kterých už disponuji i vlastními trochu zmatenými vzpomínkami, byla babička faktickou majitelkou a ředitelkou jakési malé oděvní továrny s několika filiálkami, jejíž klienti, produkty a patrně i zisky se zcela nekontrolovatelně přemisťovali mezi privátními a družstevním sektorem.  

Klientelu tohoto podniku představovaly stovky dam z řad honorace, a to rozhodně nejen mladoboleslavské. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že to byly i manželky okresních a krajských tajemníků strany, poslankyně Federálního shromáždění a další vlivné ženy, či ženy vlivných mužů. Babička bez problémů nakupovala látky i za železnou oponou a tamtéž se zúčastňovala módních přehlídek a veletrhů, pochopitelně jako představitelka socialistického družstevnictví. Počátkem osmdesátých let, kdy už byla v důchodovém věku, méně šila a spíše jen dohlížela na prosperující podnik, byla navržena na vyznamenání Za vynikající práci a to také na dovršení celé té absurdity v osmdesátém druhém obdržela.  

V té době byl již dědeček dávno v důchodu. Ještě před tím však dlouhé roky pracoval zcela formálně, zabýval se vlastně jen privátní uměleckou typografií, psal paměti (z nichž také čerpám), hrál na housle, choval holuby a věnoval se svým vnukům. Po celý svůj život upřímně nenáviděl komunistický režim, v čemž se zcela shodoval s babičkou. Ta v porevoluční době již jako stará dáma dávala často k lepšímu, jak „bojovala“ proti režimu. Říkala, že perestrojku započala mnoho let před Gorbačovem a na tržní ekonomiku přešla dávno před Klausem.

„Skutečné tržní hospodářství“ pochopitelně učinilo konec onomu improvizovanému, ale to už babičku asi netrápilo, ve zdraví si užívala důchodu, který sice reálně skoro žádný neměla, ale na který si tak dobře vydělala, že mohla několikrát do roka s dědečkem i sama obrážet české lázně, které celoživotně milovala, i zahraniční letoviska. Ještě v osmdesáti šila pro vnučku a pravnučky (ze zásady nikdy nešila pánské oblečení) takové módní kreace, že jim nikdo nevěřil, že je to od prababičky, a ne z nějakého špičkového butiku. Velká dojička socialismu zemřela klidně a prakticky zároveň se svým mužem až řadu let po změně milénia, a to, jak sama často říkala, patrně s pocitem dobře odvedené práce.