Národní hrdost živená vlastenectvím, které snadno přeroste v nacionalismus, je příčinou konfliktů a občanských i jiných válek. Jsou-li nám v tomto ohledu dáváni za příklad Ukrajinci, Rusové či Američané, tak je to příklad špatný.
Národní hrdost a vlastenectví, které často obdivujeme, jsou bezpochyby zásadní podmínkou pro aktivní obranu vlasti, tak jak to aktuálně vidíme na Ukrajině. Ale nestaly se tyto obecně kladně vnímané lidské pohnutky faktickou příčinou války? Vůbec nechci zpochybňovat roli Ruska coby agresora a Ukrajiny jako oprávněně se bránícího státu, ale na počátku byla neochota civilizovaně řešit problematiku ukrajinského území s ruským obyvatelstvem. Oboustranné nacionální vášně tak byly roznětkou, v případě Ruska i záminkou pro rozpoutání války, kterou většina Rusů opět z nacionálních pohnutek, které jsou propagandou náležitě živeny, podporuje.
Kdysi jsem na základě osobních zkušeností s občanskou válkou v bývalé Jugoslávii prodělal hluboké rozčarování z toho, jak národní hrdost, kterou jsem u svých jugoslávských přátel tak obdivoval, přivedla normální, slušné lidi k nenávisti a posléze k bratrovražedné válce s těžko představitelnými hrůzami. Boje sice ustaly, ale nenávist a pocity křivdy přetrvaly a stačí jen málo, aby opět nějaký konflikt vzplanul. Od té doby si všímám, jak univerzální je to princip, jak jsou obecně malicherné animozity schopny zažehnout kdekoli na světě konflikt, který často přeroste v násilí, vraždění a drancování, nebo je v lepším případě zdrojem nestability, která poškozuje všechny zúčastněné.
Není třeba chodit do historie, abych demonstroval, jakou národní a s ní spojená i rasová hrdost sehrála roli v Německu třicátých let minulého století. I dnes jsme svědky toho, jak snadno získatelným a snadno použitelným palivem se pro různé vyhraněné politiky stávají ony nacionální pohnutky, které téměř vždy obrací takto naladěné a ovlivněné lidi směrem do minulosti. Pochopitelně do té slavné minulosti, kdy měl příslušný stát a národ větší území, a s tím i větší vliv a moc. Aktuálním učebnicovým příkladem může být politika (a sní i rétorika) Viktora Orbána v Maďarsku nebo to, jak pojal svůj comeback Robert Fico na Slovensku.
Vždy si v těchto souvislostech kladu otázku, jak je možné, že lidstvo čelící tak vážným globálním problémům a v předvečer problémů zcela fatálních ztrácí čas, energii a prostředky takovými malichernostmi, jako jsou konflikty kvůli různému náhledu na boží existenci, zvyky a tradice, boje o kus vyprahlé pustiny vážící se k nějaké ideologii, válčením o poloostrov, na kterém by mohl být jak v dobách dávné Kolchidy ráj na zemi zaručující prosperitu všem bez ohledu na rasu a národní příslušnost, stejně jako devastaci půdy, po které by pro uživení milionů hladových krků měly jezdit kombajny, a ne tanky.
Moc nerozumím tomu, řekne-li někdo: Jsem hrdý, že jsem Čech. Myslím si, že k hrdosti nás opravňuje jen to, co je výsledkem naší práce, umu, znalostí apod., zkrátka jen to, o co jsme se nějak zasloužili. Být hrdý na to, že jsem se narodil v Golčově Jeníkově, a ne v Čierne při Čope mi přijde divné. Samozřejmě mám vztah ke své zemi, ale hlavně k místům, se kterým se váže můj život, dětství, dospívání a významné události a zážitky, nicméně mám třeba daleko bližší vztah ke slovenským Poloninám než ke Krušným horám, a to bez ohledu na to, v jakém státě se horstva aktuálně nachází. Chápu podstatu pojmu vlast, ale vlastenecké emoce by se mne zmocnili asi jen v okamžiku nějakého nebezpečí, tedy při ohrožení mých bližních, při ohrožení našich práv a svobod apod.
Výše uvedené hrozby také jako jediné dle mého soudu opodstatňují nacionální emoce a projevy. Je-li napadena něčí vlast, má na ně každý právo, neboť je ohrožena jeho vlastní existence, svoboda a pochopitelně životy jeho blízkých. V jiných případech jsou nacionální emoce a projevy nepatřičné, neboť se často zakládají na zcela falešných a účelově dramatizovaných hrozbách. Ruská propaganda, mám-li uvést markantní aktuální příklad, vyvolává takové emoce u svých občanů tím, že hlásá, že Západ Rusko ohrožuje, chce si ho podrobit, získat jeho nerostné bohatství a zotročit lid. Naši nacionalisté zase straší Evropskou unií, která má, jako by to byl nějaký netvor, pohltit a zničit náš stát, zlikvidovat naši identitu a podobně, přičemž evropská integrace je přes veškeré své nedokonalosti, chyby a asi i lumpárny relevantním pokusem povznést uprděné soukromé, lokální a nacionální zájmy k obecnému řešení společných a globálních problémů. Podotýkám, že vůbec nejsem přesvědčen, že se to děje vždy dobře, ale považuji to principiálně za správný směr.
Když už jsem se dotkl opačných trendů, než jsou ty nacionální, tak považuji za zcela zásadní ty chyby, které naopak nacionalismus živí. Zrovna třeba smysl a výhody evropské integrace jsou tak příšerně prezentované, že se ani moc nedivím, že u řady lidí vyvolávají zcela opačné pocity. Na druhé straně ovšem existuje i zcela cílená nacionální politika, která často pomíjí nejen etiku a morálku, ale i obecné právní normy. Pokud někdo jako Viktor Orbán volá po revizi hranic evropských států a mobilizuje v tomto smyslu maďarské menšiny v jiných zemích, dopouští se dle mého soudu zločinu, a jako se zločincem má být s ním zacházeno. Taková rétorika je totiž, jak vidíme na příkladu Ruska a Ukrajiny, přípravou konfliktu, který může snadno, což dokladují i události v bývalé Jugoslávii, přerůst ve válku.
Na závěr si dovolím jen zopakovat podstatu toho, co by mohlo být díky autorově neobratnosti pochopeno jinak, než byl jeho záměr. Takže: láska k vlasti, její historii, kultuře, území a k lidem je nepochybně naprosto pozitivní emocí, což asi o lásce platí zcela univerzálně. K negativnímu posunu nastane jen tehdy, je-li na základě takových emocí projevována nenávist k jiným subjektům, státům stejně jako k jednotlivcům. Nacionalismus je očividné zlo vedoucí ke zlům ještě daleko většího rozsahu a intenzity. Hrdost je lidská pohnutka, která má být podložena hrdost opravňujícími počiny, nikoli prostou podstatou náhody nebo nijak neovlivnitelné skutečnosti. Můžeme být hrdi na výsledky svých činů a můžeme být rádi kým jsme a kde žijeme, ale to se netýká, pokud nás nikdo reálně neohrožuje, nikoho jiného.
https://medium.seznam.cz/clanek/martin-skacel-podobne-srpnove-deste-jako-dnes-byly-pred-23-lety-predznamenim-katastrofy-16450?utm_campaign&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz&timeline--pageItem=16136#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=blogy.sznhp.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1
