„Tady je Tarzanovo“ je napsáno na dřevěné destičce blízko rozhledny. Už kolikrát jsem se chtěl správce zeptat, co to znamená, vždy jsem na to zapomněl, takže jsem na to musel přijít sám jednoho pondělního podvečera.
Dobrý den, nevíte, kde přesně má Tarzan tu mohylu?“ zeptal se mě mladý muž, který přišel na rozhlednu s manželkou a s nemluvnětem v krosně.
„No, něco jako mohyla, takový panák s roztaženými prsty je tak tři sta metrů odsud na severní straně hřebenu,“ rozpomněl jsem se na podivný pomník, který jsem náhodou našel v lese.
„To bude ono, to byla jeho značka, díky,“ zaradovali se nově příchozí.
Mladá rodinka si ve věži zakoupila několik Plzní a zmizela v lese.
Za půl hodiny po nich přišel asi čtyřicetiletý trempík. Rozradostněn tím, že je v pondělí otevřen bufet, si objednal rum. Když jsem hledal plastového panáčka, upřesnil, že si dá dvě deci. Dostal je do skla a s hořčičákem si sedl ke mně na lavičku.
„Tak dneska je to přesně rok, co Tarzan dotarzanoval,“ povídá, načež mi začal vyprávět příběh trempa jménem Tarzan, který se stal jakýmsi přízrakem Studeného vrchu a okolí.
„Tremp možná není to správné slovo,“ opravil se, "byl to opilec, částečný bezdomovec, dlužil každému, kdo se kdy objevil na Studeném vrchu, ale byl to fajn chlap, byla s ním sranda, a když někdo něco potřeboval, roztrhal by se. Ale hrozně chlastal, skoro nejedl, a když onemocněl, odmítal se léčit. Přesně před rokem ho našli v tom jeho kutlochu mrtvého.“
Během vyprávění trempík dopil, koupil si lahváče a odešel k mohyle. V průběhu další hodiny přišlo asi dvacet lidí. Naprosto nesourodá směs lidí. Někteří vypadali jako čundráci, jiní jako řadoví občané a před setměním přišel padesátník v obleku, v kravatě a v polobotkách, které na posledním úseku cesty na vrchol hlasitě proklínal. Ti všichni něco zakoupili a odebrali se do lesa. Někteří se znali, jiní se viděli poprvé v životě. Po muži v obleku jsem se za nimi vypravil.
Byla to zvláštní pieta. Na paloučku v úbočí kopce kolem hromady kamení, ve které byl zasazen dřevěný panák, stála ona pestrá společnost lidí. Někteří mlčeli, jiní polohlasem vzpomínali na Tarzana. Bylo patrné, že ne všichni byli vzájemně domluveni, řada návštěvníků přišla zcela spontánně. Kolem mohyly naskládali účastníci tryzny lahve s Plzní, placatice rumu a jiné smuteční předměty a pak se počali postupně v tichosti vytrácet.
Druhý den mi o Tarzanovi vyprávěl správce, který ho znal možná nejlépe: „Brdy, ty vole, Brdy,“ zařval na mě pokaždé s napřaženou pěstí, na které bylo vytetováno: „PIVO“ a „RUM“... Často jsem mu nabízel, aby mi pomáhal na věži, že dostane zadarmo jídlo i pití, ale on mi třeba jenom nasekal dřevo a pak se náhle na několik dní ztratil. Zjevil se v Chlumci nebo v Hostomicích a na rozhlednu se vrátil hladový a s absťákem… A tak se to pořád opakovalo…“
Tentýž den jsem se vrátil sám k mohyle. Ještě než jsem znal Tarzanův příběh, mi přišlo zvláštní okolí té podivné sochy i socha sama. To míso je jakási terasa ve špatně přístupné suti, ze které rostou bizarně pokroucené stromy, a když jsem si okolí prohlídl pozorněji, nenašel jsem v dosahu několika desítek metrů jediný strom zdravý. Plazivé větve smrků jsou jako liány prorostlé kameny a splývají s mechem, otevřenou plochu rámují různě srostlé a popraskané buky a jeřáby a břízy jsou obtěžkány různými nádory. Většina stromů má poškozenou kůru a ulámanou korunu, přestože les na Studeném vrchu je jinak mimořádně zdravý. Celá světlina je navíc orientovaná přesně na západ, takže ji osvětlují poslední paprsky slunce, což působí velmi sugestivně.
I vlastní mohyla je podivná. Samotný panák vsazený do hromady kamení vypadá na první pohled jako kříž, z jehož příčného trámu na obou koncích "vyrůstají" tři prsty a vertikální trám je zakončen kulatým špalkem, který evokuje hlavu. Všechny části dřevěné sochy jsou hrubě, ale fortelně opracovány, a k žádnému spoji nebyl použit kov, vše je umně sesazeno bez hřebů nebo šroubů, včetně „prstů“.
Přemýšlel jsem o zvláštní symbolice místa a mohyly s ohledem na toho, komu jsou zasvěceny. Nevím, jestli to byl záměr, ale to vše ve mně vyvolává pocit smutku a jakési permanentní nemoci. Novodobý Fabián, přízrak brdských lesů, prožil krátký a možná hodně bolestný život, a ti, kteří ho znali, chtěli patrně tuto skutečnost zhmotnit do toho, co zde Tarzana připomíná.
Z duše nesnáším pietní akce, ta, které jsem byl ale svědkem, mě dojala. Byla vyjádřená někomu, kdo by o ni asi nestál, kdo si ji možná ani ničím nezasloužil, ale byla opravdová… Tady je a bude Tarzanovo!
