Nerýmuje, ale něco to o nás vypovídá. Volební preference Babišova hnutí vypovídají o naší morálce, triumf Ztraceného v anketě Český slavík říká něco o našem vkusu a aktuální stávka cosi o naší zodpovědnosti a soudnosti.
Začnu tím nejbanálnějším: Anketa Český slavík, jež vyústila v galavečer ne nepodobný Ein Kessel Buntes, tedy v bizár nedůstojný i tak aktuálně pokleslého žánru, jakým je popmusic, měla už po několikáté vítěze, který by se dle mého soudu nemohl v „normálním světě“ dostat ani do nominace. Nejsem nezaujatý, protože poslouchám zcela jinou hudbu, takže jsem i na fenomén jménem Karel Gott nenahlížel jinak, než „jen“ na dobrého interpreta, který se ovšem obklopil špičkovými hudebníky, měl výborné autory hudby a nadprůměrné textaře. Nic takového, a to je do jisté míry objektivně hodnotitelné, Ztracený nemá, naopak je jeho hudba jen smutnou podobou hudebního „fastfoodu“. Je sice dobré vzít v úvahu, jakýže segment společnosti v takové anketě hlasuje, nicméně výše zmíněný nesklízí úspěchy jen v anketách. Nemohu se tak zbavit pocitu, že i toto je určitým symptomem nemocné společnosti.
Aktuální volební preference ANO, potažmo SPD, jsou na jednu stranu pochopitelné, neboť každá vláda, která začne činit nepopulární, tedy úsporná opatření, ztrácí u určité části společnosti oblibu. Populistům, kteří jsou z podstaty věci a z dlouhodobého hlediska škodliví pro jakýkoli systém, vždy fandí ta méně vzdělaná, méně přemýšlivá a méně zodpovědná část veřejnosti. O tom, jak velká část veřejnosti to je, může dobře vypovídat třeba to, kolik lidí žije v exekucích a dluhových pastích. Pokud takto fungují sami, může asi podle nich takto fungovat i stát. Alarmující je však to, že tato vláda evidentně ztrácí i podporu té části společnosti, která by si nutnost restrikcí měla uvědomovat. Kdo jiný, než například učitelé by si měl uvědomovat zodpovědnost s ohledem na budoucnost následujících generací.
Tímto volně přecházím k tématu dnešní stávky. Už jsem se v tomto smyslu vyjadřoval, takže jen stručně uvedu, že vybrat si k vynucení nápravy desetiletí neřešených problémů situaci, kdy vláda naprosto nutně zavádí politiku úspor a rozpočtových škrtů, je prostě chucpe. To cílím především na učitele. Odbory, které „hrdinně“ zvedly prapory protestu pak považuji za zcela přežitý subjekt, který se z obecně prospěšného ombudsmana vyvinul ve škůdce státu a politickou sílu, respektive se odboroví vůdci chovají jako politikové hledící evidentně na své ambice, viz pan Středula a jemu podobní, nikoli na ochranu zájmů „proletariátu“. Jinými slovy, odbory mají zodpovědně a realisticky hájit zájmy zaměstnanců před zvůlí zaměstnavatelů, nikoli štvát národ proti vládě, která činí (lépe či hůře) kroky, které mají vyvést stát ze sebedestruktivní cesty.
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že jsem s touto vládou a její politikou zcela spokojen. Není to vůbec pravda. Kritický přístup vyvolávající celospolečenskou diskusi k důležitým tématům je zcela v pořádku. Stávky tohoto druhu však nejsou podnětem k diskusi, ale jsou jen podobou vydírání, a to vydírání ve zcela nevhodnou dobu. Těší mě, že přes masovou podporu těchto nátlakových akcí jsou i tací, kteří se od stávkování distancovali. Za všechny bych jmenoval ředitele Svobodné základní školy Londýnská Martina Ševčíka, který se pro média i rodiče svých žáků a žáky samotné vyjádřil způsobem, který dle mého soudu odpovídá tomu, jak by se moudří, uvážliví a zodpovědní lidé měli k problémům stavět: Vidíme problémy, nejsme s mnohými kroky spokojeni, ale vyznáváme zcela jinou podobu a formu snahy o jejich řešení. Osobně to vnímám velmi podobně.
