Tu obavu lze vyjádřit i otázkou, jestli nebude Andrej Babiš v řádném či předčasném termínu usilovat o prezidentský úřad. Souvisí s tím i úvaha, co dělat, aby se něco takového nestalo. Tedy, pokud chceme, aby se to nestalo.
Aktuální stav může vést i k zamyšlení nad tím, jestli není lepší mít prezidenta neschopného vykonávat svůj úřad než prezidenta všehoschopného. Neodpustím si v tomto ohledu vyjádření názoru, že fakticky nepotřebujeme prezidenta žádného. Zrušení prezidentské funkce není vůbec reálné, ale osobně považuji pro naši parlamentní demokracii prezidenta za nepotřebného, a pokud ho už s ohledem na tradice mít máme, ať je to jen formální čestný úřad, který bude zastávat reprezentativní osobnost bez politických a mocenských ambicí, o zkaženém charakteru ani nemluvě.
Potřeba mít prezidenta více než z ústavních povinností vyplývá spíše z uměle vyvolaného a živeného přesvědčení, že bez prezidenta to jaksi nejde. Pravý opak se dá aktuálně dokladovat třeba na tom, že předseda Sněmovny cítil potřebu se „vloupat“ do nemocnice a zajistit si možná falešný podpis pod dokument svolávající ustavující schůzi Sněmovny, která by se dle Ústavy svolala i bez prezidentova přičinění. Navážu-li, je v rámci našeho aktuálně jasně narýsovaného politického stavu úplně jedno, kdo formálně pověří Petra Fialu sestavením vlády. A tak by se dalo pokračovat. Všechna ta jmenování profesorů, generálů, členů bankovní rady ČNB apod. jsou, respektive mají být, z hlediska prezidentova podpisu a ceremonie zcela formální a jejich faktický výběr má učinit někdo jiný. Také prezidentské veto je přehlasovatelné, a pokud si někdo myslí, že prezident fakticky velí ozbrojeným silám, měl by se vrátit zpět do reality.
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že český prezident by měl být tím, kým je pro Brity královna nebo pro Němce spolkový prezident, jehož jméno zná asi tak jeden ze sta našinců, na rozdíl od německé kancléřky, kterou jeden ze sta našinců nezná. Reálně to ale tak není. Našim polistopadovým prezidentům (o těch dřívějších ani nemluvě) se podařilo přitáhnout k prezidentskému úřadu a tím i ke své osobě tolik pozornosti a sní i prestiže a pocitu důležitosti, že volba a mandát prezidenta zásadně zaměstnávají média a jsou předmětem permanentní společenské diskuse, o čemž svědčí i tento můj článek, stejně jako tisíce jiných.
V případě Václava Havla byl ten zájem s ohledem na jeho osobu, a hlavně dobové události logický a logické se to jeví i u Václava Klause, který byl tak významným politickým hráčem a také je natolik ješitným a sebestředným člověkem, že jeho mandát nemohl vypadat jinak. Miloš Zeman pak v úřadě obohatil Klausovy „kvality“ o řadu svých vlastních, takže prezidentská funkce byla privatizována a v rámci onoho vlastnictví byl její smysl na hraně (i za hranou) Ústavy náležitě pozměněn. Pozici prezidenta pak ještě mimořádně posílila jeho přímá volba, a to jako z mého pohledu zcela absurdní zásah do principů parlamentní demokracie.
Z toho všeho je patrné, že ani volba budoucího prezidenta nebude ničím bezvýznamným a pokud se někdo stejně jako já těší z faktické porážky Andreje Babiše v parlamentních volbách, měli bychom si uvědomit, že není ještě dobojováno. Andrej Babiš může pokračovat ve své působnosti i z funkce prezidenta, kterážto mu byla jeho předchůdcem náležitě předpřipravena, a pro nás, kteří vnímáme jakousi etickou, morální a reprezentační podobu politiky, by byl tento člověk v sídle českých králů ostudou srovnatelnou s jeho krajanem, který završil vládu komunistů v naší zemi.
Někomu asi mohou připadat tato slova příliš silná, ale já vnímám prezidenta také jako určitý symbol. Zeptejme se sami sebe, co pro nás Andrej Babiš symbolizuje. Začít můžeme tím, že si uvědomíme, čeho symbolem se stal Miloš Zeman, a v čem by jeho nástupce mohl být lepší. Z mého pohledu by se jen už tak povážlivě upadající politická kultura „obohatila“ o aspekty týkající se ekonomické kriminality, kostlivců ve skříních a docela šílené úrovně prezentace případné hlavy státu.
Dobře víme, jak jsou v případě přímé prezidentské volby důležité osoby protikandidátů toho, koho si v úřadu nepřejeme. Ukázalo se to jasně i v minulých prezidentských volbách, ve kterých byl Jiří Drahoš a mnozí jiní z hlediska svých osobních kvalit možná dobrými kandidáty, ale jejich persony byly asi příliš slabé, protože většina našinců si přeje mít na Hradě pořádného „střelce“. Nabízí se tak otázka, zdali se v naší společnosti rýsuje někdo, kdo je dostatečně výrazným, ale zároveň respektovaným, slušným a bezúhonným kandidátem. Jsem trochu skeptický, protože v předběžných průzkumech figurují kromě zmíněného Babiše i lidé jako je Klaus senior, Alena Schillerová apod. Snad jen generál Pavel trochu vybočuje, ale pro něho může být osudná jeho „eurominulost“ a „natominulost“.
Moc takovým nápadům nerozumím a nedovedu si ani moc představit osobnost, která by se mohla úspěšně postavit současným a bývalým politikům. Jako by se nám skutečných osobností nedostávalo, jako bychom disponovali vedle mediálně „profláklých“ politiků jen jinak mediálně frekventovanými lidmi bez nějakého zásadního osobnostního potenciálu, přičemž naše ústavní role prezidenta a ona nešťastná přímá volba si dle mého soudu přímo říkají o nějakého nepolitika. Sice občas kroutím hlavou nad nominanty z řad populárních herců a zpěváků, ale nakonec bych kandidaturu nějakých Marků Ebenů asi zkousl. Určitě lépe než nějaké Andreje Babiše, či snad přímo Andreje Babiše osobně.
