Tedy já snad ano, ale „píšou“ si to nezkušené řidičky na svá auta, čímž patrně chtějí humorně vyjádřit, že každý nemusí umět všechno, případně, že kromě těch, kterým jde téměř všechno, jsou i tací, kterým nejde vůbec nic.
Tenhle ironický pozdrav všem, kteří by se mohli podivovat nějakému zajímavému řidičskému manévru, mi evokuje jedno neméně ironické vyjádření, jehož podstatou je myšlenka, že se lidé v zásadě dělí na schopné, neschopné, idioty a génie. Schopným jde dobře téměř všechno, neschopným téměř nic, idiotům vůbec nic a géniům jen něco, ale za to extrémně dobře. Je to jistě nadsázka, kterou jako nadsázku vnímám jen do té míry, že to nejsou žádné pevné kategorie, ale škála.
Aktuálně zajímavé mi na tom přijde pouze to, že těm neschopným, kteří si na rozdíl od idiotů svou neschopnost uvědomují, je to často úplně jedno a nestydí se za to, což by mohlo být vnímáno jako taková milá rezignace, kdyby to nemělo za následek, že s tím odmítají cokoli dělat.
Trochu mi to připomíná obezitu. Dříve se často obézní lidé (častěji asi ženy) za svou obezitu styděli, a pokud nebyli schopni nebo ochotni s ní bojovat, tak se jí pokoušeli alespoň skrývat. Dnes, což vynikne zvláště za letního počasí, mám pocit, že je tomu téměř naopak, někteří lidé dávají své „špeky“ vysloveně na odiv.
S obezitou je to podobné jako s neschopností, jsme nějak předem determinováni, ale mnohé se s tím dá dělat. Nechci zde kázat moudra ohledně obezitologie, to je profesionální parketa mé paní, od níž jsem také poučen, ale k neschopnosti se může vyjádřit každý, protože se s ní každý také setkává, a to jak u sebe, tak u svých bližních.
Přiznám se, že tento druh rezignace nemám rád. Ten, kdo nemá hudební sluch se asi virtuózem nestane, a nemá smysl se o to pokoušet, ale maturitu s matematiky udělá každý, kdo se nedostal na příslušnou školu nějakým nedopatřením. Pro někoho je to snadné, pro jiného ne, ale to je kromě nadání také otázka menšího či většího odhodlání.
Když se vrátím k úvodnímu příkladu, s řízením auta je to podobné. Většina lidí se může relativně brzo naučit slušně řídit a ta menší část, která má nějaký specifický problém, přes který se neumí dostat, prostě řídit nemá. Realita je však taková, že i vysloveně nevhodní adepti řidičák dostanou, a nastává jen různě dlouhé čekání na malér. Havarovat může pochopitelně i sebelepší a sebezkušenější řidič, ale co když někdo bourá pětkrát za rok…
Prakticky každý se může naučit i alespoň průměrně vařit, v tomto případě může být hendikepující snad jen nějaké vážné zdravotní postižení. Pokud se někdo rozhodne nevařit, protože to za něho dělá někdo jiný, je to v pořádku a on může jen doufat, že se tak bude mít až do smrti. S řízením je to zrovna tak, jen s tím rozdílem, že neřídit auto může být na rozdíl od vaření projevem odpovědnosti. Obezitu lze naopak chápat jako projev nezodpovědnosti vůči sobě i svým blízkým a dost možná i jako nedostatek sebeúcty.
Na každý pád, je jistě správné svou neschopnost přiznat sobě i druhým, ale dávat ji na odiv jako projev neochoty s ní bojovat, mi přijde při nejmenším jako projev slabosti. Někdy mám pokušení na to okénko napsat pod „…a vařit také neumím…“ fixou otázku: „A co, holka, umíš?“ No, možná bych se divil, co všechno a jak…
