A teď koukají, jako by jim uletěli havrani z Toweru…

U nás se údiv spojený s bezradností komentuje rčením, že kouká jako by mu uletěly včely. Eurohujeři tvrdí, že v Británii prý začíná být po brexitu populární úsloví „kouká, jako by mu uletěli havrani z Toweru“. Je to možné?

Jeden černý pták prý nedávno z londýnské pevnosti opravdu uletěl a dodnes se pohřešuje, ale nebyl to havran, ale krkavec. V Toweru totiž žijí krkavci nikoli havrani. Někomu to může připadat těžko uvěřitelné, ale angličtina nemá tak propracované přírodovědné názvosloví jako čeština. „Raven“ je tak v anglickém jazyce označením pro havrana i krkavce. Oba tito ptáci sice patří do ptačího řádu pěvců, čeledi krkavcovitých, oba jsou černí, přesto se však poměrně významně liší. Stejně jako u nás, tak i v Británii se havrani běžně vyskytují na periferiích a na příměstských skládkách, ale v Toweru prostě „bydlí“ jen krkavci.  

Britové jsou posedlí tradicemi, protože jak známo, království bez tradic je horší než republika s tradicemi. Krkavcům je patrně osud Británie po brexitu ukradený, což se rozhodně nedá tvrdit o britských občanech. Ti si přeci odhlasovali odchod z EU právě proto, aby obnovili hrdou, nezávislou imperiální Británii s tradicemi, tedy i se sedmerem krkavců, kteří podle legendy v Toweru bdí nad tradičními britskými pořádky. Nejde o pověrčivost, ale o řád. Odlet krkavců z Toweru by bylo porušení britského řádu, tedy v podstatě událost vracející ostrovní monarchii zpět do prohnilé Evropy.

Všiml jsem si, jak u nás aktuální dění po brexitu mnozí moudře a bezustání komentují, že to bylo jejich rozhodnutí, a co že je nám tedy do toho. Vždy, když to slyším, tak si říkám, že tuto skutečnost nikdo nikdy nezpochybnil a jestli má někdo pocit, že nějaké kritické vyjádření našince na sociální síti či v blogu by mohlo cokoli v tomto smyslu ovlivnit, tak by to už neměl pít ani ředěný. Mohu ovšem bez újmy na cti posté deklarovat, že chápu a respektuji, že to bylo jejich rozhodnutí a že to je jejich věc, což mi ovšem vůbec nebrání se k tomu kriticky vyjádřit, a to s vědomím, že by si třeba někteří moji spoluobčané chtěli vzít z Britů příklad.

V celé problematice brexitu mi přijdou zajímavé dva aspekty: První se zakládá na tom, jestli bude mít odchod Británie z EU pro ni v budoucnu nějaká materiální pozitiva. Zatím to tak nevypadá, ale to se dalo čekat, to nemůže přijít hned. Pokud by se ovšem ani časem nepotvrdilo, že jí to přineslo nějaký ekonomický či jiný praktický benefit, nabízí se otázka, kolik britských občanů bude odchod z EU dále velebit na základě onoho přínosu morálně-vlasteneckého. Jinými slovy, kolik lidí nadřadí poněkud pofiderní pocit větší svobody a nezávislosti státu nad mrzkým penízem nebo jakoukoli jinou reálnou výhodou.

Druhým aspektem je, jak s určitým odstupem britští občané vnímají onen proces, na základě kterého z EU odešli. Mám na mysli to, jestli třeba nemají pocit, že byli před referendem trochu zmanipulováni, jestli jim někdo příliš hezky nemaloval „A“ a poněkud opomněl realisticky prezentovat „B“, nebo jestli v určité euforii byli schopni zvážit všechna pro a proti, což souvisí s prvním aspektem, ale třeba taky s fenomény zvanými Severní Irsko a Skotsko.

Ve zcela obecné rovině přistupuji emocionálně k brexitu docela neutrálně, nicméně mi to i na základě zmíněných principů přijde celé jako nesmysl. Ekonomický přínos je velmi nejistý, a to i v případě velmoci jakou je Velká Británie, a dále pak vidím už jen samé trable a problémy. To, čemu příslušní britští propagátoři brexitu říkali a říkají nezávislost a svoboda, je dle mého soudu jen mediální chiméra. Svět je totiž dnes tak propojený, a tak jsou jednotlivé státy závislé na jiných a provázané nadnárodními institucemi a firmami, že úvahy o nezávislém ostrovu jsou poněkud absurdní. To vše se aktuálně počíná docela transparentně ukazovat. Předpokládal bych, že Británie se prakticky časem do EU vrátí, byť jen kvůli své hrdosti zůstane formálně mimo ni. Jediné, co si mohou evropské státy reálně zachovat jsou právě jenom ty tradice, ale nevšiml jsem si, že by Unie nějak proti lokálním tradicím brojila a pokud třeba v případě nějakých specifických potravin ano, tak si to oni tradicionalisté stejně prosadili.

Nemohu se zbavit pocitu, že nám setrvávajícím Britové posloužili, a ještě dlouho sloužit budou, jako názorný příklad toho, co to znamená z EU odejít. Nelze jistě vyloučit, že to může být nakonec pro někoho příklad dobrý, ale moc bych na to nesázel. Docela by mě také zajímalo, jestli řadový občan (a je asi vcelku jedno, jestli britský nebo český) dokáže specifikovat nějaká negativa členství, která nejsou zprostředkovaná v médiích politiky a publicisty, ale které sám na vlastní kůži vnímá. Mně jich tedy na rozdíl od pozitiv moc nenapadá.

Argumenty pro odchod z EU, které bylo slyšet na ostrovech, jsou podobně jako ty, které se ozývají u nás, spíše ideologické a emocionální, a pokud už zazní nějaký argument věcný, má charakter určitého předpokladu, jehož naplnění se dá očekávat v nějaké blíže neurčené budoucnosti. Je asi snadné se na tomto základě dobrat k úvaze, jestli takový proces odchodu v případě Britů vůbec započal ve směru „zdola“, nebo jestli to nebylo náhodou obráceně, tedy jestli jistí ambiciózní politikové a jejich podporovatelé propagandou nevyburcovali velkou (posléze nadpoloviční) část veřejnosti, která je nakonec pověřila realizací onoho fatálního počinu. 

Ta paralela mi přijde poměrně zřejmá i s našimi „odcházeči“, stačí si jen poslechnout jejich argumenty. Uslyšíte spoustu košatých proslovů o svobodě, nezávislosti, evropském diktátu, područí, byrokracii, migraci a podobně, ale když přijde na relevantní argumenty, nedozvíte se, co by taková alternativa pro nás znamenala, co by bylo těmi reálnými přínosy a hlavně, jak fatální by byla pro nás již dnes patrná negativa. Obávám se, že nejpádnějšími argumenty zůstává naše ponížení ohledně pomazánkového másla a tuzemského rumu, které už oficiálně nesmíme nazývat máslem a rumem.

Rozdmýchávat emoce je docela snadné, ale převzít odpovědnost za zcela fatální krok, je něco docela jiného. Události, které se staly před několika lety v Británii nasvědčují tomu, že ani drtivá většina britských politiků odchod z EU vůbec nechtěla, že některým přišlo pouze zajímavé na onu vlasteneckou a imperiální strunu zahrát a z tohoto koncertu pak profitovat. Jenomže tu kampaň vyrobili hodně dobře a celé se to pak jaksi vymklo kontrole a náhle už nebylo možné couvnout. Řekl bych, že u nás je to podobné. Euroskepticismus se již delší dobu nosí a sáhnou po něm občas i ti, kteří se jinak vyjadřují prounijně. Je to prostě vděčné.

Někteří Britové asi při sledování obchodních komplikací, hospodářských problémů a různých nově vzniklých obstrukcí, které provází, a patrně i dál provázet budou, změny související s brexitem, možná opravdu koukají, jako kdyby jim ti krkavci z Toweru opravdu uletěli, což má být podle legendy neblahé znamení. V případě Britů je už pozdě něco napravovat, přestože se poměr příznivců a odpůrců brexitu prý obrátil, my naopak můžeme o této problematice v klidu přemýšlet. Osobně bych však přemýšlel spíše o tom, jak napravovat chyby, neřády a všechno to, co nám na EU vadí, než špekulovat o ochodu. To proto, abychom v našich malých českých poměrech v obdobné situaci jednou nekoukali, jako by nám uletěly včely...