Potápějící se chobotnice a jak komunisti přejeli můj sen tanky

Zdravím všechny modré, zelené i červené, tak a je to tady. Pan Předseda Topolánek i pan Bém poslali nejdražší světovou chobotnici alias Národní Knihovnu ke dnu. Zatím nás to stálo 27 milionů, ale jsem klidný, jelikož naše rozvíjející se země má zpousty peněz k rozhazování, například problémy televise Nova před pár lety stály několik miliard. Aspoň měli z čeho koupit to pěkné nové studio! Na samé dno sáhla i soudružka prokurátorka, která po 2. světové válce s budovatelskou jiskrou v oku poslala na smrt paní Horákovou. Kvůli takovým jako je paní soudružka jsem se nemohl plavit na móři, teď už nejsem takový čipera jako ten starý pán v té nové reklamě na televisi, co se tam potápí a pak se usměje. To mě by už ze dna nevytáhli, maximálně tak v truhle.

Ta paní soudružka prokurátorka je starší než já a říká, že už to má v hlavě popletené, prosím Vás, ta ženská to měla v hlavě popletené už od narození! V Frontě se psalo, že proč ji neposlali do lágru již po osmdesátémdevátém. To si opravdu vy mladí myslíte, že by tehdejší a současní zasloužilí právníci odsoudili svoji „kolegyňku“? Prosím Vás, vždyť ty bývalé přisluhovačské s prominutím hovada se mají pořád lépe. Nechci býti naštvaný už jsem starý, jak mi říkal minule syn Honsík: „Tati kašli na to, byla taková doba“. Škoda však, že v tomto státě jsou spíš zlí ti, kteří chtějí na někoho ukázat prstem, než ti, kteří pořád dál sedí u koryt. Vždyť se podívejte jak v tomto státě lidé rychle mění názory, pan Primátor Bém se přednedávnem o chobotnici vyjádřil jako o „obdivovaném skvostu“ architektury, aby to pak po čase zavrhl slovy o její „nekonečné neohleduplnosti“ vůči okolí. Holt, panu Primátorovi asi došel na tom Everestu kyslík a my teď neseme následky. Nebýt roku 1968, možná by mi také kyslík došel, chtěl jsem jít na loď plavit se na móře, bylo mi tehdy 26 a byl jsem mladý, měl jsem tranzistorák a také vlasy. Prostě všechno fungovalo. Tanky však navždy přejely mé sny, na rozdíl od ostatních mě však nikdy nezlomily. Z důchodu si nemohu dovolit jít se někam potápět, snad už můj syn Honsík, co má to pensijní pojištění, ano. Aspoň to v té reklamě slibují. Každopádně se ještě nepotápím, dali jsem si včera s Béďou partičku karet a šachů a poslouchali lpéčko Bítls na mém gramofonu ze západního Německa. Ještě že na světě je tolik krásných maličkostí. Nazlhedanou