Svíčky na Národní třídě a lítající Topolánek s Eurem

„Dobrý den pane doktore, bolí mě játra, co mám dělat?“ Lehněte si, přečtete brožuru ministerstva zdravotnictví a uleví se vám…“ Prosím Vás, dokonce i za toto prý budu od ledna platit. Slečna lektorka od kompjůtrů mě jako věčného optimistu…

pozvala k sobě domů na sobotní oběd, abych prý ochutnal něco „kůl“. Mám slečnu lektorku rád, ale když na stůl přinesla takové ty černé škeble, jaké jsem tehdá dávno jako klučina lovil u dědy na rybníku a pak házel o zeď, nemohl jsem být „kůl“. Asi jsem už fakt starý, ale mě pořád chutná svíčková. Při obědě jsme si hezky popovídali, hezky se se slečnou lektorkou povídá. Potom jsem nasedl do tramvaje, jak by řekli mladí, zasedl místo v tramvaji, a jel se podívat na svíčky na Národní třídě. „Pane Truhláři, jdete pozdě,“ osočila se na mě s učitelským výrazem v tváři paní Hromádková od sousedů, která vede jakýsi náš místní zpolek penzistů. Byla zima jak na Sibiři, ale při pohledu na památníček s těmi svíčkami mě hřálo nejenom na těle ale i u srdce. Jako poctivý člen jsem zaplatil paní Hromádkové poplatek 8 korun českých za kahánek a šel pěšky studenými ulicemi domů. Občané okolo nakupovali a procházeli se. Kdybych byl býval cizinec, ani bych si nebýval všiml, že je nějaký svátek. Asi se už všichni unavili během prvních májů. Blíží se svátky vánoční, které do naší země přinesou opět pohodu. Pokud Pan Předseda přestane lítat do Rakous na lyže vládním speciálem, možná některé z těch příštích vánoc přinesou i Euro. To pak budu sbírat opět mince jako kdysi. Bojím se ale, že těch papírových jako důchodce už pak tolik nedostanu. A na ty mince pro změnu nebudu zase vidět. Ale i tak ten 17.listopad stál za to. Kdo je šikovný a mladý, ten už dávno nemá „holé ruce“. Nazhledanou!